Docela jsem zkoprněl, když jsem v manilském klášteře vstoupil při obědě do refektáře. Kvůli vedru jsou okna do dvora opatřena jen kovanou mříží a nejsou zasklená. Díky tomu se dovnitř dostává pořád trocha čerstvého vzduchu. Ano, a tam už čekalo, pěkně spořádaně usazených vedle sebe, přinejmenším dvacet vrabčáků. Zatímco mniši vstupovali docela tiše, vrabčáci čile cvrlikali. Lektor se dal do čtení, bratři, co měli službu, začali nalévat polévku a rozdílet chléb. Když potom konečně odložili plechové podnosy na chléb, vrabčáci se na ně okamžitě vrhli. To byla chvíle, na kterou čekali. Vzrušeně…