Na podzim jsem vzal svou dvouletou dceru Zitu s sebou na běžecké závody pořádané pražskou lhoteckou farnosti. Já jsem si dal pět kilometrů, Zitule běžela s nejmenšími dětmi dvacet metrů. Co na tom, že koncept startu a cíle ještě úplně nepochopila. Běhá ráda a všude. Byla to zábava pro celou rodinu.

V jednu chvíli jsem se ale zarazil: „Tak teď už to začíná, soutěžení, srovnávání a cíle.“ Protože sportuji odmala, viděl jsem už nespočet ambiciózních rodičů a jejich vystresovaných dětí, takže mám z tohoto aspektu výchovy maličko strach. Co ale můžu dělat? Snad jen jít příkladem a ukazovat dceři, že i bez medaile je to skvělé. Ale na té Lhotce jsem byl třetí...

Zkušenosti má kouč Bohdan Fuka, trenér oddílu atletiky TJ Sokol I. Smíchov a zároveň lektor běžeckých meditací na pražské Fortně, klášteře otevřeném pro veřejnost. „Náš oddíl vyrůstá ze sokolské tradice ‚sportu pro všechny‘. Ačkoliv vedu děti ve výsostně individuálním sportu, měřítkem úspěchu je pro mě v žákovských kategoriích sdílená radost z pohybu a dobré vztahy v kolektivu. Samotný sportovní výkon vnímám jako prostředek, nikoli cíl,“ vysvětluje. „Atletika je krásná v tom, že nabízí řadu disciplín. Je zde relativně snazší než v jiných sportech zažít úspěch. Snažím se vést děti k všestrannosti a hledat s nimi pocit úspěchu, ať už zvládnutím techniky některé disciplíny, překonáním vlastního výkonu či ve srovnání s druhými,“ říká kouč. Přiznává však, že je snazší vést ke zdravému sebevědomí „cizí“ děti než ty vlastní. „Pokouším se, jak jen to jde, jim říkat a ukazovat, že má otcovská láska je nepodmíněná. Neváže se na jejich úspěchy a není potřeba si ji zasloužit. Podobně jako láska Boží si neklade podmínky,“ dodává Fuka.

Lahoda, pohoda, harmonie!

Naučit souhře se však musí i členové pěveckých sborů, například už skoro 70 let fungující brněnské Kantilény. „Už je to taková ‚značka‘. Jsme patřičně pyšní, že z našich řad vzešla i světově uznávaná pěvkyně Magdalena Kožená, která také zaštiťuje přípravku nesoucí její jméno Magdalenka,“ uvádí Veronika Novosádová, která vede nejmladší děti mezi čtyřmi a osmi lety. Sbor působí při Filharmonii Brno. „Prostředí je to přirozeně konkurenční a obzvlášť malé děti chtějí všechny zpívat sólo. Vědí ale, že nejdál dojdou s pílí, a také, že sólo zpívají zkušenější starší. Případně uděláme na zkoušce ‚konkurz‘ a vybereme, komu to sedí nejlépe. Samozřejmě to mám pod kontrolou, ale pro mě je nesmírně důležité, aby děti cítily, že v tom jedeme společně. A tomu, kdo má sólo, držíme palce,“ popisuje sbormistryně.

Stává se i to, že děti mají obavy. „Heslem Kantilény je: ‚Lahoda, pohoda, harmonie!‘ Když to na někoho přijde, většinou před koncertem, vysvětlíme si, že to není strach, ale spíše trochu tréma, která vzniká, když se na něco moc těšíme, aby se povedlo. Takže je lepší se hodně těšit, pak to vyskákat, vytřepat a s úsměvem vejít na podium. Nejsme na to přece sami,“ uzavírá Novosádová.