21. prosinec 2023. Střelba

Hoří třetí svíce na adventním věnci. V kůlně je stromeček připravený k nazdobení, dárky jsou koupené, cukroví napečené. Sedím v práci na předvánoční besídce. Promítáme fotky z cest. Po čtvrté hodině kolega mrknul do mobilu. Prý se v Praze na filozofické fakultě střílelo, snad 10 mrtvých. Něco takového u nás? Pomalu se probouzím, počkat, vždyť moje dcera tam studuje! Vytahuji mobil a volám jí, vím, že ona to skoro vždy bere. Mobil vyzvání, nikdo se nehlásí. Napoprvé, napodruhé ani napotřetí. Mlčíme, sklízíme nádobí a dobroty, jedu domů.

Sedí tam všichni včetně rodiny nejstaršího dítěte, právě dnes k nám přijeli na Vánoce. Co je s dcerou, která měla seminář ve 4. patře? Ona má samozřejmě jméno, ale tady to bude Dcera.

Média pracují. Mrtvých je 14. Policie také pracuje, ale informuje skoupě. Studenti na sítích dohledávají spolužáky. Vidíme do toho, naše děti některé z nich znají. Tamten už je doma, tenhle evakuovaný v Rudolfinu, další zraněný v nemocnici. Sláva, jsou na světě. Dcera mezi nimi není.

Fotografie z římsy filozofické fakulty. Studenti jak vlaštovky nad hlubinou, pak skáčou dolů. Dceru tam nevidíme. Odněkud přišla zpráva, že celá její skupina je v Rudolfinu. Proč se ale nehlásí? Určitě prchali ve zmatku, ale snad aspoň někdo z nich mobil má a ozval by se. Policie stále mlčí. V noci od studentů přichází první seznam nezvěstných. Jméno Dcery v něm je. To není dobré.

Sedět a čekat je k nesnesení tíživé. Přece nemůže v srdci Evropy jen tak zmizet člověk? Kam to hlásit? Voláme na speciální krizovou linku policie. Nic konkrétního tam nevědí. Máme čekat. Na lince 158 říkají totéž.

Už je skoro půlnoc. Přichází další seznam nedohledaných studentů. Jméno Dcery tam stále je. To vůbec není dobré.

22. prosinec. Čekání

Jdeme si lehnout. Spát se ale nedá. Hlava pracuje, probírá nejrůznější možnosti. V duchu volám: Dcero, Dcero, ozvi se! Nebloudí někde vyplašená po Praze, bez sebe, v šoku? Ve tři vstávám, obvolávám pražské nemocnice. Tohle jméno tu nemáme. Ještě tři nemáme identifikované, dáme vědět. Popáté volám na krizovou linku policie. Zas jiný člověk, docela nepříjemný. Co pořád voláte, až budeme vědět, ozveme se. Začínám tušit, že je to špatné. Skládám si útržky z médií a výpovědi svědků. Vede to k jedinému neúprosnému závěru, který se bojím vyslovit. Hlava ale hledá naději: může být zraněná nebo v šoku. Nevíme.

Spát se nedá, něco přece musím udělat. Sedám na autobus, metro a po šesté jsem u fildy. Je tam už celkem klid, jen pár zábran, stan Červeného kříže, několik policajtů, uvnitř se svítí. Ptám se po Dceři. Na internetu píšou, že už identifikují oběti. S tím bych mohl pomoci, poznám ji přece na první pohled. Lepší jistota než nejistota. Odcházejí za nějakým velitelem, že mu to nabídnou. Nepřijímá se, mám čekat, policie má své postupy. Televizní štáby před fildou natáčejí.

Jedu do práce. Hlava třeští. Internet hlásí, že všechny oběti už jsou identifikované. Nám nikdo nevolá, ačkoli jsem dal kontakt policajtům i krizovému štábu univerzity.

Je půl jedenácté, na chodbě kroky. Krizový intervent policie s částí rodiny přicházejí s tím, co už vím. Dcera je mrtvá. Tahle slova píšu příbuzným a známým. Střídavě se třesu a tuhnu.

Chceme ji vidět. Intervent nás chápe – člověče, děkuji ti za to. Vybojuje nám přístup na soudní, ale sám nám nedoporučuje jít k ní. Dva z nás přesto chtějí. Obraz první: Během té události byla její podoba nelidsky zohavena (Izajáš 52,14).

Teď prý máme dál čekat. Policie dokončí předepsané postupy, pak dá vědět, jak sjednat pohřeb. Bude to prý až za nějaký čas. Zítra má být rekviem v katedrále za všechny oběti. Jsem úplně prázdný, dutá nádoba. Co bych v té katedrále dělal?

Lidé, mezi kterými Dcera působila, dali hezkou vzpomínku na internet. Převzaly ji snad všechny zpravodajské weby. Jméno mé Dcery na mě vyskakuje, kam se podívám. V mé duši ale její obraz divně zrní.

Poprosili jsme o mši za Dceru v našem malém kostele. Je skoro plný – aha, už to ví většina lidí z farnosti. Objímají nás, mlčí nebo něco málo řeknou. Pomáhá to. A píšou nám desítky dalších, příbuzní, kamarádi, z práce. Nebojí se a píšou moc hezky. Pomáhá to.

Je noc. Ležím, v návalech pláču a duše volá: Dcero, Dcero! Nespíme. Žena vedle je ztuhlá, nepláče. Před očima mi běží, jak jsem Dceru někdy opomíjel, když byla maličká, občas tvrdě trestal, mnohdy zbytečně peskoval, a docela nedávno s ní rozdělal věc, kterou jsme nedokončili. Už to nenapravím. Ani naše hádky se ženou, které všechny děti zraňovaly.

23. prosinec. Média, katedrála

Média pracují: tváře obětí, po kterých truchlíme. Zas tam vidím svou Dceru a vidí ji statisíce dalších. Divné, ale aspoň poznají, že to byli živí lidé.

Někteří z nás na rekviem chtějí, přidávám se. Prší. Z tramvaje u Hradu vystupují černé davy, strnulé tváře. Potkáváme známé. Už dřív jeden napsal: Slova nefungujou, jsme s vámi. Pomáhá to.

Trochu si myslíme, že bychom mohli sedět vepředu, ale tam jsou vyhrazená místa pro prezidenta, politiky, univerzitu. Stojíme za nimi, bokem. Bojím se politické akce, ale prezident přichází decentně, skryt a stranou. Všichni jsou smutní, ale pak jsme tu my, jejichž duší pronikl meč (Lukáš 2,35). S dary se na oltář nesou růže, jedna za každou oběť a jedna „i za toho, který se nechal Zlem ovládnout, a tak zmanipulovat, že se stal nástrojem příšerné smrti“ (z kázání Jana Graubnera). Je to tak. Obraz druhý: Dceru v podobě květiny přinesli na oltář a byla tím spojena s Ježíšem, když se chléb a víno měnilo na jeho tělo a krev. Tu růži jsem si vyžádal a odnesl domů na památku.

Bojím se další noci beze spánku. Pomáhá prášek na spaní, poprvé v životě jsem si ho vzal.

24. prosinec. Cukroví

Štědrý den. Na webu časopisu Reportér vychází článek Navždy prázdná štědrovečerní židle: Rodiče, doživotní oběti šíleného vraha. Nemusím psát, jak mi je, v tom článku je všechno.

Jdeme k pietnímu místu v našem městě. Jsou tam svíčky od kamarádů a kolegů Dcery. Nepatřila jen nám.

Odpoledne zdobím stromeček, už jen pro malé vnoučky, kteří smutek vnímají, ale vánoční radost u nich převažuje. Mše, kapr, večeře, zvonek volá ke stromku. Zahrajeme dvě koledy, ale při „Veselme se, radujme se“ odkládám kytaru a má duše se hroutí. Rozdali jsme dárky, bylo to krásné a bylo to smutné. Zbořily se ledy mezi námi, věci, co léta nešly, najednou jdou; cítíme, že Dcera nad námi bdí a my ji nemůžeme zklamat. Obraz třetí: Jíme cukroví, které pekla naše mrtvá Dcera. V noci opět hodiny beze spánku, kdy hlava třeští a mozek naprázdno pracuje, skládá dohromady různé střípky od lidí i z médií, vymýšlí nové teorie a nenachází smysl toho, co se stalo.

25. prosinec. Boží hod a náš hrob

Chceme si trochu oddychnout, ale všechno je jinak. Máme zvolit pohřební službu, všechna těla obětí střelby se mají z pitevny vyzvednout. Stále někam voláme. Lidé jsou ale skvělí, vycházejí vstříc. K vybraným pohřebákům můžeme zajet zítra. A pan farář, který ji křtil, stále slouží tam, co kdysi, a moc nám pomáhá. Pohřeb bude moci být ve velkém kostele, tušíme, že přijde hodně lidí, Dcera působila v několika kruzích.

Kam ji pak uložíme? Žádný hrob tu nemáme. Někdo přichází s nápadem na malý hřbitov, který dobře známe. Jsem skeptický, tam nebude místo. Přesto píšeme žádost, která má zdůvodnit, proč ji chceme mít právě tam. Uvidíme, co na to komise, která o přidělení hrobových míst rozhoduje.

26. prosinec. Šaty a vzpomínky

V bytě, kde Dcera žila, když před pár měsíci vylétla z rodinného hnízda, vyzvedáváme šaty do rakve. Puntíčkové, měla je na promoci naší druhé dcery. Mlčíme. Dojednáváme pohřeb. Jaké květiny měla ráda? Slunečnice, aha, ty ale touhle dobou nejsou k sehnání nebo jsou hrozně drahé. Nevadí, zkuste to. A chceme ji pak vidět, až bude krásně ustrojená.

Se ženou pak jdeme do přírody, na místa, kam jsme děti často vozili v kočárku. Poprvé sami. Dochází nám, že už neuvidíme její studijní pokroky, promoci, nebudeme pak někdy chystat svatbu, byt, co jsme pořídili, trochu ztrácí smysl, už nezažijeme její smích a vtípky – a bolí to k nesnesení. Obraz čtvrtý: Bylo tu, není tu, a my si toho nevážili…

Cítím, že v srdci vznikla díra, kterou nic nezacelí. Časem ji možná něco trochu zakryje, ale ta díra už tam bude pořád. Ze soukolí naší rodiny vypadlo kolečko a stroj se zastavil. Kdo ho rozhýbe?

27. prosinec. Hřebíky do duše, světýlko ve tmě

Jdu do práce a nejde mi to tam.

Doma překvapivá zpráva, hřbitov nám schválili, můžeme si dokonce vybrat místo. Je to malý zázrak a máme z něj radost. Hned zítra tam zajedeme.

Děti zašly na právnickou fakultu a vyzvedly Dceřiny věci, které zůstaly v učebně. Kabát, studentský batoh, v něm peněženka, pár korun, občanka, karta ISIC, karta Multisport, kterou dostala od ženy. Každá ta věc nás bodá jako hřebíky. Kde je mobil a notebook? Její druhý mobil, ten starší, stále funkční, je u nás doma, pořád ještě žije synchronním životem. Chodí tam i teď zprávy od jejích kamarádů. Vždy to v její místnosti v patře malinko cinkne. Potřebují se z toho vypsat a píší ji vzkazy. Kam?

28. prosinec. Kde bude spát

Vybíráme místo na hřbitově. To menší, skryté, intimní, ale se špatným přístupem a trošku stísněné? Ne, jednou budeme staří a s chodítkem by to tam nešlo. Radši to u hlavní cesty, sice bude na očích, ale je vzdušné a přístupné. Obraz pátý: Rodiče by neměli chodit na hroby svých dětí…

Už víme, kde pak chceme spočinout i my, jednou tady s Dcerou.

Děti dovezly tašku, kde měla Dcera připravené dárky pro nás. Mlčky je vytahujeme, rozbalujeme a pláčeme.

29. prosinec. Zavinuté tělo

Jedeme všichni. Poslední příležitost ji vidět. Obraz šestý: Dcera je krásně ustrojená, ruce zmrazené ve vlnitém pohybu, hlava zakrytá po smrtící ráně. Tiše se modlíme, je to hrozné, ale ulevuje se nám, že ji tak pěkně vypravili.

Pak výlet do krásné přírody. Smutný, ale umožnil dále dýchat.

Večer dobrá zpráva, kolegové Dcery o ní chystají vzpomínkové setkání. Poznáváme naši Dceru z jiných úhlů pohledu. Je to milé, ale pro mě tíživé, že jsem s ní o tom všem málo mluvil, nebo to vůbec nevěděl.

Píšeme si s příbuznou našeho kamaráda, která při té střelbě také přišla o dceru. Nekonečný smutek mají stejný, ale prožívají ho jinak, uzavřeli se do sebe a před médii se jim podařilo jméno dcery skrýt.

30. prosinec. Parte

Sobota, volný den. Konečně nic nezařizujeme, trochu uklízíme. Procházka. Lidé kolem jsou dvojí, někteří to vědí, ale bojí se s námi mluvit, klopí oči. Chápu je, ale milejší je mi sousedka, jela vedle autem, zastavila, vyběhla, vrhla se na nás a rozbrečela se. Slov nebylo třeba.

Večer tvoříme parte. Nabídla nám to i pohřební služba, ale chceme ho mít vlastní, osobnější. Rodič dělá parte dítěti, jaká absurdita? To má být naopak. Má žena do grafického programu trpělivě vkládá naše nápady, ale pak je hrozně unavená. Oba nemůžeme pořádně spát. Nejde to.

31. prosinec. Silvestr v kostele

Máme návštěvu, v baráku to hučí, mladí smrt navenek přece jen nenesou tak těžce, a občas se i hlasitě smějí. Pozoruji to jako za sklem a unaveně chodím kolem, vlastně je mi všechno jedno, běžné problémy zmizely. Před půlnocí jdeme ve třech do našeho kostela na adoraci, za zvuků prvních petard. Je temný, ale na oltáři svítí bílá hostie Ježíšova těla. Poklekáme, mlčíme, modlíme se. Obraz sedmý: Ten Bůh, kterého viním, že mou Dceru neochránil před tak hroznou smrtí, je na tom stejně. I jemu zabili dítě… Nejsme v tom sami, a navíc se snažíme věřit, že jeho zabitý syn nakonec všechny přitáhne k sobě (Jan 12, 32). Jak ale překonat ten nekonečný pozemský smutek, který bodá, pálí a hryže?

1. leden. Job

Návštěva odjela, dům se vyprazdňuje, narůstá ticho a v něm naplno roste vědomí, že jsme přišli o Dceru a je to definitivní.

Rozesíláme parte, ale jen těm, co Dceru znali, a s prosbou, aby parte nikde nevěšeli, ani papírové na nástěnky, ani digitální na internet. Už nechceme být v médiích, a já se taky bojím, aby pohřeb nepřilákal nějakého dalšího člověka spoutaného zlem. Vybíráme písně.

Večer padáme unavení do postele, ale dobrý spánek opět nepřichází. „Nehledej v tom smysl,“ řekl mi kamarád. Ale já nedokážu nehledat, ačkoli nenacházím. Začínám chápat, že tohle mě přesahuje, a Bůh tím asi něco říká, jen nevím co. Obraz osmý: Přiznávám, že s největším vypětím začínám přijímat Jobovo Hospodin dal, Hospodin vzal. Jméno Hospodinovo buď požehnáno zatím vyslovit nedokážu.

2. leden. Otázky

Zase v práci. Normálně to nesnáším, ale teď odevzdaně vyplňuji výkazy a formuláře. Nic tvořivého nejde dělat, hlava je pořád u Dcery. Vytahuje z minulosti různé chvíle s ní, z útržků zpráv a svědectví skládá obraz jejích posledních minut ve 4. patře hlavní budovy filozofické fakulty. Kolikrát jsme pod ní se ženou vystoupili z metra a radostně šli na koncert do Rudolfina. Půjde to ještě někdy, když víme, že tady umřela?

Máme v rodině dvě skupiny. Jedna o jejím konci nechce vědět podrobnosti. Druhá to vědět potřebuje, aby uklidnila hlavu, která se pořád ptá. Policie zatím neřekla mnoho. Ale my víme o lidech, kteří tam byli, a je pár svědectví v médiích. Z těch střípků se dají poskládat aspoň hrubé obrysy. Obraz devátý: Bože můj, Bože můj, proč jsi ji opustil? (Matouš 27,46).

3. leden. Výslech, knihy, oběti

Policie si nás předvolala k výslechu. Mladý vyšetřovatel byl ohleduplný a lidský, ale ptát se musel, někdy i dost bolestně. Trochu mi uniká smysl, když už je pachatel mrtvý a obětem nikdo život nevrátí. Ale budiž, poskládají z toho lepší obraz události a třeba se někdo poučí. Ano, proti střelci zakročili rychle, když střílel. Proč ho ale nezadrželi předtím, když věděli, že jede na filozofii ozbrojený? Je zvláštní, že k tomu střelci nikdo z nás nic necítí. Obraz desátý: Je pro nás ve tmě, do které se dostal, nevíme proč. I Ježíš měl u sebe takového. O Jidášovi se píše: Hned odešel. Byla noc (Jan 13, 30).

Dali nám tam Dceřin notebook, který jsem jí před dvěma lety vybral a koupil, a také její mobil. Co v nich najdeme?

Jdu do dvou knihoven a vracím knihy, které měla Dcera půjčené. Ptám se, zda má vrácené všechno. Ano. Neudržím se a říkám: „Už nikdy nepřijde.“ Starší paní se diví: „Taková mlaďounká?“ Nevím, zda jí to dochází. Mladší knihovník se váhavě usměje: „Ano, nějaká jména k nám došla…“ Jména obětí. Vynořují se pozvolna, z internetových stránek, z hlubin Facebooku a Instagramu, novináři a zvědavci nelení. Je neuvěřitelné, jak jsou lidé navzájem propojení. Já sám vím o třech z obětí. Čtvrtou je má Dcera. Co jsem věděl o ní? Mělo to být lepší. Chtěl bych na každého zakřičet: Lidi, neřešte blbosti, a hleďte si svých blízkých a bližních. Ale je pozdě a tma.

Ještě jsem byl na pietních místech. U Karolina tisíce svíček na dlažbě, ty na okrajích ještě hoří, i když fouká. Mé nitro hoří taky. Vy lidé kolem, jste smutní, ta událost vámi otřásla, ale já jsem táta, já tam ztratil Dceru. U filozofické fakulty je to ještě horší. Tam je za okýnkem obrázek s fotkami obětí, a je tam i Ona.

4. leden. Průvod

Dnes je den pohřbu mnohých obětí. Nás to čeká zítra. Také je den Pietního průvodu a objetí Fildy. Musím být v práci, ale sleduji to na obrazovce. Zbylé děti tam jdou. Kritici a znalci mudrují – proč se prý zviditelňovat a jitřit rány pozůstalých. Mlčte, jen tlacháte a nevíte o tom nic. Obraz jedenáctý: Ten tichý proud lidí chce zaplašit oblak zla a zmaru, zahalující filozofickou fakultu, chce obejmout barák, ty mrtvé, zraněné a ty, kdo jim pomáhali.

5. leden. Pohřeb s Kristem

Třesu se, mám strach. Pak ale vyrážíme, a kostel se plní. Už ji přivezli, bílá rakev, vedle dvě vázy slunečnic. Tak je sehnali! Mše v pátek, v 15 hodin, v čas Ježíšovy smrti na kříži. Přicházejí příbuzní, kamarádi, spolužáci, kolegové, ze všech koutů republiky, stovky lidí, měli Dceru rádi. Mnoho hlubokých a útěšných slov a obřadů a krásná hudba, ale vnímám to mlhavě. Dobře si pamatuji jen jedno – jak držím madlo rakve a se třemi dalšími Dceru vynáším do auta před kostel. Před čtyřmi roky jsem spouštěl do hrobu tátu, to byl konec naplněného života. Ale má Dcera byla v nejkrásnějším rozletu, radovala se ze života a dávala radost druhým. Co všechno mohla udělat, z čeho všeho jsme se spolu mohli těšit. Člověk míní, Pán Bůh mění.

6. leden. Vzpomínky

Dceřini kamarádi uspořádali slíbené vzpomínkové setkání. Opět se dozvídám mnohé, co jsem o ní nevěděl. Bylo to krásné, ale strašně to bolelo. Má žena je na konci už úplně vyřízená a odjíždíme dřív. Vidíme, že lidi měli Dceru rádi pro její vlídnost, vstřícnost, veselost a obětavost. Dcero, oroduj za nás, abychom dokázali být také takoví!

7. leden. Ticho

Rodina se rozjíždí, zůstáváme v domě skoro sami. Se ženou máme pocit, jakoby to všechno předtím byl jen jeden den. Přichází ticho a v něm se naplno rozlévá nekonečný smutek a bolest, zatím potlačené ruchem předchozích dnů. Jsem jako šnek v ulitě se zataženými růžky – netuším, kdy je vystrčím a kdy se zase začnu plazit po tomhle nespravedlivém světě.

8. leden. Tělo oslavené

Nejdřív jsem nechtěl, ale pak jdu. Jsme jenom čtyři, kdo stojí v suterénu krematoria, tady už se jinak nepohřbívá, kolem rakve s Dcerou, naposledy se nad ní modlíme, žehnáme jí a pak vidíme začátek žáru a ohně, který ji smaže z tohoto světa. Prach jsi a v prach se navrátíš (Genesis 3,19). Už nemám strach z vlastní smrti. Obraz dvanáctý: Dcero, oroduj za nás v nebi, a ty tam určitě jsi, byla jsi čistá duše, ať se s Tebou, už oslavenou, setkáme v Božím Království.

Tento text poprvé vyšel v KT 4/2024 na stranách 4-5 na přání otce zabité dívky anonymně. Nyní je text již na jeho přání podepsán.