V předchozích týdnech jsme se v KT této tragédii věnovali ve zpravodajství. Hledali jsme i odpovědi na otázku, co si má křesťan počít v situacích, kdy nějaké vysvětlení nebo porozumění nepřichází. Pomohl nám s tím oblát P. Vlastimil Kadlec (v KT 2). Poté jsme pátrali po možnostech, které mají křesťané a církev, když chtějí znovu dobrem naplňovat a proměňovat místa, na kterých se do světa prolomilo zlo (KT 3).

V redakčním týmu se shodujeme v tom, že vstupovat do tématu „jak dál po takové tragédii“, která se odehrála na filozofické fakultě, musíme s velkou úctou a respektem k lidem, kterých se toto neštěstí dotýká. Křesťanská i novinářská etika nás vede ke zdrženlivosti.

Nově jsme situaci v redakci KT řešili minulý týden, když se nám ozval otec jedné z obětí: „Sepsal jsem nějaké dojmy a pocity z pozice věřícího rodiče, kterému na filozofické fakultě zemřela dcera. V KT jste o tom měli reportáže a vyjádření kapacit, slova přímých zúčastněných zatím nezněla,“ napsal o své motivaci podat svědectví své i celé rodiny. Jak uvedl, pomáhalo mu to se z těžké situace „vypsat“. V tichém pohnutí jsme doslova jedním dechem jeho text přečetli a zjistili, že ukazuje nejen to, co se skrývá za mediálním obrazem tragické události, ale zejména co prožívá a s čím zápolí věřící člověk. Hluboce nás to zasáhlo.

Následovalo mnohahodinové rozhodování, zda takový text patří právě teď na stránky novin, do mediálního prostoru. A také, co všechno může zveřejnění způsobit autorovi a jeho blízkým. Byli jsme vlastně rádi, že pisatel svědectví si přeje zůstat v anonymitě. (Jeho identitu redakce samozřejmě zná a prosí čtenáře, aby po ní nepátrali.) Významnou roli hrála i skutečnost, že své svědectví čtenářům sám nabídl. Nechává nás vstoupit do svého prožívání, do své bolesti – ale nikoliv bezúčelně. Rozhodl se ukázat, jak hledá další cestu životem, a především jak do celé situace zve Boha.

Zda a jak text publikovat jsme nerozhodovali sami. Obrátili jsme se také na člena redakční rady Perspektiv, na pastorálního teologa Mons. Aleše Opatrného, který nám v tom pomohl. „Osobní a zcela neokázalé svědectví by mělo nás, kteří nejsme událostí bezprostředně zasaženi, inspirovat a poučit, že pochopení, blízkost a absence vysvětlování, byť zdánlivě zbožného, jsou nutné podmínky pomoci těm, kdo jsou neštěstím zasaženi. Naše pomoc ovšem může jejich bolest snad nadlehčit, ale ne odstranit,“ připomíná.

Proč se zlé věci dějí dobrým lidem

Před pár lety u nás vyšla knížka židovského rabína Harolda S. Kushnera „Proč se zlé věci dějí dobrým lidem“ (Portál 2018). Rabín, jako každý duchovní, mnohokrát pomáhal lidem překonávat bolest a zármutek. Ale teprve když se dozvěděl, že jeho malý syn za pár let zemře na nevyléčitelnou chorobu, byl nucen se sám zamyslet nad věčnou otázkou: Proč se zlé věci stávají nevinným lidem? Ve svých úvahách nachází důkaz Boží existence mimo jiné v tom, že „Bůh nám dal nádherný, jasný, uspořádaný svět. A jedna z věcí, které dělají svět obyvatelným, je skutečnost, že přírodní zákony jsou přesné a spolehlivé a působí vždycky stejně.“ Nedělají žádné výjimky pro hodné či potřebné lidi. „Kulka nemá svědomí; nemá ho ani zhoubný nádor ani auto, jehož řízení přestalo být ovladatelné. Proto bývají dobří lidé nemocní a zranění stejně často jako kdokoliv jiný. Bez ohledu na to, kolik jsme slyšeli příběhů o Danielovi (v jámě lvové) nebo Jonášovi (v útrobách velryby),“ uvažuje Kushner.