P. Zbigniew Czendlik v jednom rozhovoru přiznal, že samota je pro kněze největší problém. Tohle téma se objevuje v rozhovorech s kněžími často v souvislosti s celibátem a jejich odpovědí bývá, že každý se s tím musí naučit žít. Na přijetí samoty jako součásti služby do jisté míry připravuje seminární formace. Dnes se už více respektuje také to, že někteří kněží jsou introverty, a učí se pečovat o to, aby se v dostatečné míře věnovali službě druhým i sobě a své potřebě být sám.

Kněžské mládí bývá spojeno s velkým množstvím pastoračních a evangelizačních aktivit a samota nemusí být tak silné téma. Ve zralejším věku a po několika přeloženích může klesat schopnost navazovat nové vztahy a zvykat si na nové prostředí. Může se ozvat také větší potřeba důvěrných vztahů, někdy může přijít krize spojená s nepochopením představených, nevhodným přeložením atd. Může nastat také odchod z kněžské služby. Podle výsledků průzkumu České biskupské konference (ČBK) katoličtí duchovní v 59 % případů z těch, kteří odcházejí do „civilu“, to učiní kvůli citové vyprahlosti.

Život stárnoucích kněží bývá občas osamělý, někdy může přijít zdravotní omezení. Kněžské stáří může být hodně náročné, zvláště pokud bylo podceněno prožívání samoty na úkor mnohých aktivit. Bývá to někdy zkouška zralosti, jak najít vhodný čas, kdy je třeba ustoupit do pozadí a umět dát prostor mladším a být moudrým a inspirativním starcem. V prožívání samoty může být velký rozdíl mezi životem ve městě a na venkově, popřípadě v oblasti, kde bývá málo lidí v kostele. Dost často si každý nějak poradí a najde svoji formu spirituality, pastorace, aktivit a koníčků. Je otázkou, zda se pěstuje dostatečná reflexe a podpora misijním částem diecézí a nenechává se tato část pastorace svému osudu. Existují sice různé iniciativy podpory kněžím v podobě rekolekcí, kněžského spirituála, supervize, celoživotního vzdělávání. Je to hodně, nebo málo? Hodně záleží na kondici konkrétní diecéze a jejího vedení.

Víkendový zápřah a samota v týdnu

Biskup František Radkovský popsal zkušenost kněží v západních Čechách, kde venkovský farář může být vystaven velké zátěži dvakrát za týden – nejprve v sobotu a neděli, kdy střídá jednu bohoslužbu za druhou, a pak od pondělí do pátku, protože od něho nikdo nic nepotřebuje. Někdy může být zdrojem osamění to, že kněz špatně navazuje kontakty nebo se bojí lidí, jiný má na lidi velké požadavky, někdy mu nemusí „sednout“ farnost. Pak bývá řešením odjíždět k lidem, s nimiž si rozumí. Často to bývají kněžští přátelé a lidé, u kterých zažívá přijetí.

Kněžská samota a osamělost bývá spíše popsána v literatuře a filmu. Pokud se jí věnuje pozornost v církvi, jde nejčastěji o úvahy o tom, že kněz žijící sám na faře může být více vystaven zkouškám samoty. Zároveň samota může být místem modlitby a studia i zdrojem dobrého působení. Krásným způsobem popisuje obdarování samoty Henri Nouwen ve svých knihách, kde nabízí inspiraci, jak přistupovat k samotě nejen kněžské: „Tajemství lásky spočívá v tom, že chrání a respektuje osamělost druhého a vytváří svobodný prostor, kde může svou samotu proměnit v samotu, kterou lze sdílet.“