My křesťané to známe z Bible. Stejnou pasáž mohou různí teologové použít jako oporu pro zcela odlišná stanoviska. Záleží zkrátka na interpretaci. S oslavami 17. listopadu, které máme čerstvě za sebou, je to podobné. Někteří ho vnímají jako promarněnou příležitost (je pozoruhodné, že ji správně nevyužili zásadně ti druzí), další jako potvrzení cesty ke svobodě. Ovšem co je to ta svoboda a zda má nějaké hranice, je předmětem dalších bouřlivých diskusí. Někteří hlásají, že na Národní třídě bylo tehdy všechno předem domluvené, pro další je 17. 11. 1989 podobně aktuální jako vymření dinosaurů v druhohorách. Aby toho nebylo málo, dovolím si přidat vlastní interpretaci. Spíš než ten pátek 17. mě ale zajímá celý rok 1989.

Z dnešního pohledu je to jasné: pukaly ledy, bolševický režim skomíral, věřící zvedali hlavu, pořádaly se koncerty, sem tam vyšel kritický článek v novinách. Bylo prý historicky zcela zjevné, že se režim zhroutí.

Nemyslím si to – tzv. oknem příležitostí, které se tenkrát otevřelo, jsme proskočili s velikým štěstím. Mnozí to nedokázali, nebo jen jaksi napůl. Navíc se mi zdá, že tím průvanem vnikl tehdy i na Západ puch nedůvěry a poohlížení se po silné ruce.

O 17. listopadu jsem dělal před pár lety knihu. Důkladně jsem mluvil se spoustou pamětníků, nahlížel jsem do deníků. Potvrdilo to mé vlastní vzpomínky: v roce 1989 v podstatě nikdo nepředpokládal, že režim padne. Byli jsme dobou zalehnuti tak silně, že jsme blížící se příležitost ke svobodě nedokázali zahlédnout. Pohyboval jsem se v disentu a undergroundu a vím o jediném člověku, který reálně počítal s brzkým zhroucením komunismu. Byl to Václav Benda.

Poučení pro dnešek? Možná ani dnes nečteme znamení doby správně. Bojíme se, aby se válka na Ukrajině nerozšířila. Mnozí se strachují, že kostely v západoevropských městech nahradí během pár desetiletí militantní mešity. Jiní se naopak obávají vlastní vlády populistů a extremistů. A až definitivně přestaneme věřit exaktním znalostem a ověřeným informacím, zůstane nám jen guláš v našich hlavách.

Ale možná to tak vůbec není. Imperiální Rusko třeba mele z posledního. Islám možná čeká renesance, která odmítne teroristy, co se jím zaštiťují. Naši vlastní extremisti třeba budou už jen pro smích a namísto kuchařů se celebritami stanou vědci… Kdo ví, třeba to tak bude. Nebo ne. Řekneme si to za dvacet let, až nám to všechno ze zpětného pohledu bude připadat naprosto jasné.