Diecézní centrum života mládeže Vesmír vzniklo jako jedno z prvních hned v roce 1992. Jak k tomu došlo?

Vezmu to trochu ze široka. Už za minulého režimu na konci sedmdesátých let vzniklo v Příchovicích pod vedením P. Mirka Šimáčka v provizorních podmínkách jakési neformální celostátní centrum mládeže. Tehdy ho komunisté poslali na periferii do Jizerských hor, aby byl právě daleko od mládeže. Mladí lidé tam ale začali přijíždět z celé země, i ze Slovenska, protože tam nacházeli přijetí, společenství a víru. Když po revoluci dostal na starost pastoraci mládeže, vytvořil koncept, který s takovými domy (DCŽM) počítal. Zároveň vyrostla diecézní centra pro mládež (DCM), tedy kanceláře, ze kterých se koordinuje pastorace mládeže v diecézi.

Koncept je to tedy veskrze „náš“, tedy český?

Ano. Když nás v devadesátých letech navštívil dnešní arcibiskup Renato Boccardo, který byl zodpovědný za pastoraci mládeže v katolické církvi a spolupracoval s papežem Janem Pavlem II., říkal, že tohle ve světě nemá obdoby – takové domy, kde stabilně žije kněz a tým, kteří jsou příchozím stále k dispozici.

Tehdy to šlo velmi rychle.

V našich diecézích tak téměř současně vznikala centra života mládeže. Já jsem dostal od tehdejšího biskupa Karla Otčenáška na starost mládež v královéhradecké diecézi. Někdy v roce 1991 za mnou do Červeného Kostelce přijel Mirkův bratr Jan Šimáček se zprávou, že je na prodej rekreační areál v Orlických horách. Hned jsme se tam byli podívat a místo se nám líbilo. Biskup to zvážil, dům tehdy koupil a pak mi řekl onu historickou větu: „Pavle, sežeň si lidi a běž tam.“

Věděli jste od začátku, k čemu směřujete?

Hned jsme věděli, co chceme: něco podobného, co fungovalo v Příchovicích. Takže jsem si z mladých lidí vytvořil tým, jak jsem to viděl už z příprav diecézních setkání, a s nimi jsme postupně ten dům obydleli a starali se o chod centra. Přijížděli za námi další mladí lidé, pro které jsme připravovali program. Struktura pastorace se rychle zorganizovala i díky papeži Janu Pavlu II., který nás pozval v roce 1992 na Světové dny mládeže do Čenstochové. Dozvěděli jsme se to v lednu a v srpnu jsme tam už jeli, takže nebylo času nazbyt.

Jak si vysvětlujete, že tento koncept funguje i po třiceti letech, během kterých se společnost i život mladých lidí výrazně změnily?

Myslím, že je to stále opravdu moderní způsob pastorace. Jistě, mládež je dnes v mnohých ohledech jiná než před třiceti lety, ale v tom, že touží po přijetí a společenství, je stejná. Když to mladý člověk najde v těchto domech mezi svými vrstevníky, může se nadchnout pro lepší život, pro Krista, pro víru. Tohle vždycky bude platit – a osobně si myslím, že dnes možná víc než dřív, protože mládež často pochází z různého prostředí a často nemá kde zakusit domov. Vesmír je typický i tím, že programu se účastní také rodiny. Velmi užitečné je, že mladí lidé například o jarních prázdninách nebo i jindy vidí život fungujících rodin. I děti si toto místo mohou oblíbit a přijíždět na programy mládeže. Myšlenka domova, přijetí a života podle evangelia by měly být vždy tím hlavním posláním center mládeže. Ve stále více atomizované společnosti může být tato myšlenka přitažlivá.

Mění se i centra společně s mládeží?

Částečně určitě ano. Program vlastně vytvářejí mladí pro mladé. Zapojují se i dobrovolníci, nedělají to jen „týmáci“. Například na Vesmíru jsou o prázdninách tematické týdny – třeba taneční, sportovní nebo týden identity, což je určitá reakce na záležitosti kolem genderu. Témata se aktualizují, ale duchovní základ akcí a poslání zůstává stejný.

Setkáváte se v církvi i s kritickými hlasy?

Někteří lidé třeba říkají, že je to takový skleník. Ale vlastně proč ne? Je to prostředí, kde mladý člověk zakusí víru a společenství – a tyto hodnoty si pak nese dál do svého života. Často se vrací, nachází zde přátele a někdy také partnera do života. Nedávno jsem si uvědomil, že si nedovedu představit pastoraci mládeže v diecézi bez těchto domů.