19. 9. 2023
|Diecézní centra života mládeže vznikala před třiceti lety s nadšením ze svobody. Zakladatel a první vedoucí centra Vesmír v královéhradecké diecézi Mons. PAVEL ROUSEK přibližuje, jak se tomu i papežovi spolupracovníci divili a jak i po letech plní centra svou roli: být mladým lidem nablízku.
Vezmu to trochu ze široka. Už za minulého režimu na konci sedmdesátých let vzniklo v Příchovicích pod vedením P. Mirka Šimáčka v provizorních podmínkách jakési neformální celostátní centrum mládeže. Tehdy ho komunisté poslali na periferii do Jizerských hor, aby byl právě daleko od mládeže. Mladí lidé tam ale začali přijíždět z celé země, i ze Slovenska, protože tam nacházeli přijetí, společenství a víru. Když po revoluci dostal na starost pastoraci mládeže, vytvořil koncept, který s takovými domy (DCŽM) počítal. Zároveň vyrostla diecézní centra pro mládež (DCM), tedy kanceláře, ze kterých se koordinuje pastorace mládeže v diecézi.
Ano. Když nás v devadesátých letech navštívil dnešní arcibiskup Renato Boccardo, který byl zodpovědný za pastoraci mládeže v katolické církvi a spolupracoval s papežem Janem Pavlem II., říkal, že tohle ve světě nemá obdoby – takové domy, kde stabilně žije kněz a tým, kteří jsou příchozím stále k dispozici.
V našich diecézích tak téměř současně vznikala centra života mládeže. Já jsem dostal od tehdejšího biskupa Karla Otčenáška na starost mládež v královéhradecké diecézi. Někdy v roce 1991 za mnou do Červeného Kostelce přijel Mirkův bratr Jan Šimáček se zprávou, že je na prodej rekreační areál v Orlických horách. Hned jsme se tam byli podívat a místo se nám líbilo. Biskup to zvážil, dům tehdy koupil a pak mi řekl onu historickou větu: „Pavle, sežeň si lidi a běž tam.“
Hned jsme věděli, co chceme: něco podobného, co fungovalo v Příchovicích. Takže jsem si z mladých lidí vytvořil tým, jak jsem to viděl už z příprav diecézních setkání, a s nimi jsme postupně ten dům obydleli a starali se o chod centra. Přijížděli za námi další mladí lidé, pro které jsme připravovali program. Struktura pastorace se rychle zorganizovala i díky papeži Janu Pavlu II., který nás pozval v roce 1992 na Světové dny mládeže do Čenstochové. Dozvěděli jsme se to v lednu a v srpnu jsme tam už jeli, takže nebylo času nazbyt.
Myslím, že je to stále opravdu moderní způsob pastorace. Jistě, mládež je dnes v mnohých ohledech jiná než před třiceti lety, ale v tom, že touží po přijetí a společenství, je stejná. Když to mladý člověk najde v těchto domech mezi svými vrstevníky, může se nadchnout pro lepší život, pro Krista, pro víru. Tohle vždycky bude platit – a osobně si myslím, že dnes možná víc než dřív, protože mládež často pochází z různého prostředí a často nemá kde zakusit domov. Vesmír je typický i tím, že programu se účastní také rodiny. Velmi užitečné je, že mladí lidé například o jarních prázdninách nebo i jindy vidí život fungujících rodin. I děti si toto místo mohou oblíbit a přijíždět na programy mládeže. Myšlenka domova, přijetí a života podle evangelia by měly být vždy tím hlavním posláním center mládeže. Ve stále více atomizované společnosti může být tato myšlenka přitažlivá.
Částečně určitě ano. Program vlastně vytvářejí mladí pro mladé. Zapojují se i dobrovolníci, nedělají to jen „týmáci“. Například na Vesmíru jsou o prázdninách tematické týdny – třeba taneční, sportovní nebo týden identity, což je určitá reakce na záležitosti kolem genderu. Témata se aktualizují, ale duchovní základ akcí a poslání zůstává stejný.
Někteří lidé třeba říkají, že je to takový skleník. Ale vlastně proč ne? Je to prostředí, kde mladý člověk zakusí víru a společenství – a tyto hodnoty si pak nese dál do svého života. Často se vrací, nachází zde přátele a někdy také partnera do života. Nedávno jsem si uvědomil, že si nedovedu představit pastoraci mládeže v diecézi bez těchto domů.