Ve čtrnácti letech mě zachvátila úzkost. Ne taková, jako lidi kolem mě, ze strachu z dospívání a nešťastné lásky, kdy vyhledávali společnost svých vrstevníků. Tohle bylo jiné: sžírala mě zevnitř víc a víc. Nic mi nedokázalo ulevit. Částečnou útěchu jsem nalezla v alkoholu. Detaily si nechám pro sebe, nejsou ani podstatné. Šlo to se mnou z kopce, odcizila jsem se blízkým a jediné, co mě drželo při životě, bylo pomyšlení na bolest, kterou bych rodině způsobila, kdybych si něco udělala. Ne že bych na sebevraždu nepomyslela. Topila jsem se a přestávala jsem se snažit vyplout na hladinu, dál jsem…