Bylo mi tehdy něco málo přes dvacet, vracel jsem se vlakem z přednášky na vysoké škole a četl si. Studoval jsem v Olomouci druhý ročník teologie a z obalu knížky to nejspíš bylo poznat, protože ze zahloubání nad ní mě najednou vytrhl hlas ženy sedící naproti. „Vy jste věřící? Představte si, že náš chlapec taky. Nedávno mi zničehonic povídá: ‚Maminko, já vím, že Bůh je.‘“ Už si moc nevzpomínám, jak přesně náš rozhovor pokračoval, a rozhodně byl rozpačitý: na mladé mamince bylo vidět, že je to pro ni jen kuriozita k pobavení druhých a neví, jak s chlapcovým vyznáním naložit. Její malý synek se…