Zimní únorové odpoledne. Blíží se konec pracovní doby a na mém stole v kanceláři Charity se stále vrší úkoly. Co dřív, co potom? Těším se, že s tím trochu popojedu, slyším ale klepání na dveře. Dále! Přede mnou stojí starší muž tmavé pleti. „Slyšel jsem, že tady máte nějaké oblečení. Co mám na sobě, je půjčené, musím to vrátit...“ Jsme zde zvyklí, lidi často chodí žádat o peníze, práci, nocleh, o cokoliv. Obvykle přidají historku o hladovějících dětech, těhotné manželce... Kterýpak příběh to bude tentokrát, říkám si v duchu. Muž si poslušně zkouší nabízené svršky a skoro mlčí. Přijde mi…