Ale co to vlastně je radost? Co znamená tento pojem, z něhož je odvozen i název evangelium, „radostná zvěst“? Nepleťme si radost s pouhou prchavou emocí, s dobrou náladou. Radost je něco mnohem hlubšího a vnitřnějšího.

Někdy si myslím, že naše civilizace ztratila smysl pro radost v onom hlubokém biblickém smyslu – a že si tento deficit zakrývá řadou laciných náhražek. Vnější a povrchní náhražkou radosti je její karikatura – zábava. Mnoho lidí, kteří nepoznali skutečnou radost, vyhledává zábavu a používá ji jako drogu. Někdy je zábava už na první pohled stupidní, jindy se nenápadně zmocňuje stále nových sektorů života společnosti. V politickém životě, který se z odpovědné péče o věci obecné přesunul do virtuálního světa televizních soutěží, sbírají body klauni a baviči.

Zdá se mi, že vztah radosti a zábavy je stejný jako vztah naděje a optimismu. Zábava je povrchní náhražka radosti a optimismus – pokud tím myslíme přesvědčení, že vše stále automaticky spěje k lepšímu – je povrchní nápodobou naděje. Naděje je ctnost, která nám dává sílu obstát i v situacích, kdy se mnohé věci ubírají spíše k horšímu. Naděje zná také tíhu života, neutíká k iluzím levného optimismu, ale pomáhá nám tu tíhu zpracovat a unést. Bod obratu mezi zábavou a radostí a mezi optimismem a nadějí je okamžik, kdy procházíme údolím stínu, bolesti, avšak nedáme se jimi zlomit – sestoupíme hlouběji. Pravá, hluboká radost se rodí z přijaté a proměněné bolesti.

Dar hlubokého humoru

Rozdíl mezi zábavou a radostí je kromě jiného v tom, že zábava rozptyluje, kdežto radost sjednocuje. Radost nás sjednocuje s druhými (právě o Vánocích můžeme zakusit, že největší radost člověku působí to, že může udělat radost druhým) a sjednocuje nás také s Bohem.

Skuteční mystici, lidé ponoření do Boha, jsou lidé, kteří vyzařují pokoj a radost. Naštěstí v každé generaci je takových mystiků – tedy radostných lidí, kteří mají zkušenost s Boží blízkostí, kteří opravdu žijí z hloubky – víc, než si myslíme. Určitě jsme někoho takového potkali – možná však, že jsme ho minuli bez povšimnutí, protože světlo, které v sobě takoví lidé nesou, nedávají na odiv.

Lidi živé víry často poznáme podle jejich báječného smyslu pro humor. Bigotní pobožnůstkáři, náboženští fanatici a farizejští moralizátoři nejsou humoru schopni, podobně jako zahořklí skeptici. Lidé živé víry mají totiž v sobě to, co jde se skutečnou radostí vždy ruku v ruce: vnitřní svobodu. Radost je plodem svobodného srdce. Radost je – čteme v Písmu – ovocem Ducha svatého.

Radost z Boží blízkosti

K tradici adventu patřilo vzdálit se od zábav a rozptýlení. To vůbec neznamená oddat se nějaké truchlivé vážnosti. To znamená pokusit se sestoupit do ticha, kde zurčí pramen skutečné radosti. Radost, kterou zakouší člověk při slavení svátků a při opravdové modlitbě v Boží blízkosti, je už jakousi předchutí, aperitivem hostiny v Božím království. Pokoj a skutečnou radost nám svět nemůže dát a nemůže nám ji ani vzít. Není z vnějšku, je z Boha. Jak praví prorok Ezdráš: „Radost z Hospodina bude vaší záštitou“ (Neh 8,10). Je to síla, proměňující i bolest, smutek a utrpení, je to míza života.

Nikdy jsem nepocítil takovou radost jako tehdy, když jsem prožíval, že všechno dobré, co mohu dělat, je darem, darem i pro mne, že to jen prochází skrze mne. Proto by bylo krajně pošetilé, abych to připisoval sobě, vychloubal se tím a vyvyšoval se nad druhými. Mohu a mám být za to vděčný, děkovat a radostně chválit Boha, pramen všeho dobra. To působí člověku nesrovnatelně větší radost než jakákoli sebeoslava či oslavování druhými. Kéž tato radost jednou dozraje v radost věčnou!

Podle knihy Mons. Tomáše Halíka Procitají andělé - adventní a vánoční kázání v neklidné době (vychází v NLN na konci listopadu 2022)