Každý reagoval po svém. Křik, smích, výčitky, mlčení, nadávky. Já jsem zavřela oči a soustředila se na uklidňující mariánské písně z kancionálu, které se pomalu vynořovaly v mysli. Přezpívala jsem, co jen šlo. A dál? Básnička od pana biskupa Hrdličky! Žel znám nazpaměť jen jednu. Marko Rupnik! Proč se mi vybavil zrovna tento slovinský jezuita?

Až později jsem si uvědomila, že mě asi zaujaly jeho mozaiky ve sbírce básní Roberta Southwella Hořící dítě, které přeložil právě pan biskup Hrdlička. A navíc kniha Marka Rupnika byla nedávno zařazena mezi knižní výhry pro ty čtenáře, kteří luští křížovku KT. (Organizaci té stránky včetně tajenek mám na starosti právě já.)

V redakci jsem si pak tuto knihu s názvem Cesta křesťanského povolání otevřela. Začíná rozhovorem staršího mnicha a mladíka, kdy ten mladší potřebuje poradit se svou nejistotou ohledně životního směřování a ten starší ví více. Nejprve vybízí k trpělivosti, pokoře, aby se ponořil do nitra, snažil se uslyšet Boží hlas, hledal Boží vizi. A k tomu píše Rupnik: „Bůh nám dává čas, prostor, umožňuje nám potkat určité osoby, nabízí nám dary, talenty…“ Bůh nás tvaruje, postupně, podle našich kroků vpřed.

Jako v tom vlaku, vzpomněla jsem si. Potáceli jsme se v couráku, přitom každý by tak rád přímou a rychlou cestu ke svému cíli, usazený v sedačce! Každý byl unavený a „otrávený“.

Jenže někteří to dokázali překonat! Zvedli hlavu k jiným, začali mluvit, povzbuzovat jiné, jedna paní po chvíli vzkázala jiné paní, ať řekne tamté starší dámě, že vidí na volné místo, které jí „drží“. Prodral se k nám průvodčí, který trpělivě vysvětlil, že v Kolíně už čeká rychlík, jen vydržet. Jedna laskavost navázala na druhou, převládl mír.

Jen trpělivost, vydržet, hledat oporu, zdvihat oči k jiným a naslouchat. Ponořit se do nitra a hledat.

Navíc, ten průvodčí vypadal jak Paul Newman, můj celoživotní idol. To asi také nebyla náhoda.