Jičín, ve kterém byly tři střední školy, byl městem studentů. Josef žil ve skromných podmínkách. Na bytě, kde byl ubytován, se tísnili další čtyři chlapci a Josef neměl potřebný klid na studium. Nejhorší byly zimní měsíce, kdy byla v pokoji často zima a učit se museli při svíčkách či petrolejových lampách. Přes to všechno dosahoval Josef na gymnáziu skvělých výsledků. Volný čas, kterého moc neměl, trávil s Jindřichem a Ludvou. Byl rád, že zde bratra má. Jindřich byl o dvě třídy výše a věděl, jak co chodí. Především ho zasvětil do chodu školy a jaký je který profesor. Spojení s domovem a rodinou jim zajišťovali obchodníci s obilím či tkalci, kteří dojížděli do Jičína z Pecky na tradiční pondělní trhy. V zájezdním hostinci V Ráji si občas vyzvedli balíček od otce a hlavně sester, které je ve studiu podporovaly, jak se jen dalo. Často jim poslaly menší finanční obnos, čisté prádlo a něco dobrého k snědku, třeba buchty či bábovku.

Kvalitě jičínského gymnázia odpovídalo jeho vybavení. V nové budově nechyběla tělocvična či studentská kaple. Gymnázium mělo i velmi rozsáhlou knihovnu, ve které byl Josef brzy jako doma, a bohaté kabinetní sbírky. Mezi exponáty se nacházely i dary slavného cestovatele Emila Holuba. Škola měla i vlastní numizmatickou a archeologickou sbírku. Josefa však nejvíce zaujala botanická zahrada, ve které se pěstovalo přes šest set druhů rostlin. Byla dílem profesora přírodopisu Gottharda Smolaře, který vyznamenával dobré a snaživé žáky právě tím, že jim dovolil upravovat některé záhony. Josef byl pravidelně mezi nimi, a tak se již zde na gymnáziu zrodila jeho vášeň pro botaniku a zahradničení. Stály zde i včelí úly a právě zde získal i základní poznatky o včelařství, které se stalo v budoucnu jeho velkou vášní. Profesorský sbor na gymnáziu podporoval a považoval za součást sebevzdělávání studentů i poznávací výlety po Čechách a oba bratři se jich aktivně účastnili. Turistika se pro oba stala společným zájmem a koníčkem.

Během studia oba bratři vyspívali a postupně si vyjasňovali, jaká bude jejich další cesta. Jindřich se rozhodl pro advokacii. Vyrostl v chudých poměrech a chtěl právě za ty nemajetné bojovat. I Josef měl rád právo, ale nakonec se pod vlivem profesora náboženství Josefa Přibyla rozhodl stát se knězem. V tomto rozhodnutí neměl u řady svých spolužáků pochopení. Ba naopak, byl kritizován a někteří se mu i vysmívali. Atmosféra ve škole tomu nakloněna nebyla. Studoval v době, kdy bylo trendem spojovat trůn a úctu k vládnoucí habsburské dynastii s vírou a římskokatolickou církví. U mnoha studentů všechny tyto projevy loajality k mocnářství vzbuzovaly opačný efekt a řada z nich se vůči Habsburkům a římskokatolické církvi začala ostře vymezovat. Josefův oblíbený katecheta Josef Přibyl byl často spolužáky kritizován a jeho kázání označována jako nudná a nezáživná. Josef to nesl těžce, velmi si svého profesora náboženství vážil. Přesto vytrval ve svém přesvědčení a byl rozhodnut odejít po studiích do biskupského semináře v Hradci Králové.

Důležitou podporu ve svém rozhodnutí našel Josef u bratra. V některých názorech se sice rozcházeli, ale Jindřich chápal kněžskou službu jako další možnost pomoci chudým. A v tom se oba shodli. Jinak byl však na rozdíl od Josefa zastáncem určitého liberalismu. Oba bratři se lišili i povahou. Zatímco Josef byl málomluvný a vážil každé slovo, Jindřich byl výřečný a na svou dobu bouřlivák. V srdci byl velkým vlastencem a neměl v lásce rakouskou monarchii. Josefa politika příliš nezajímala, ale vlastenec byl také.

Cesty obou bratrů se rozešly na konci jara 1888. Po zkoušce z dospělosti odjel Jindřich studovat práva do Prahy a Josef zůstal v Jičíně sám. O to víc byl rád, že již není ve svém rozhodnutí stát se knězem osamocen. Mezi spolužáky se našli další, kteří tak jako on chtěli, navzdory výsměchu ostatních, sloužit Kristu.

Zkoušky z dospělosti složil Josef dne 4. července 1890 a s nadějí do budoucna poslal do kněžského semináře v Hradci Králové žádost o studium s doporučením Josefa Přibyla a peckovského děkana Antonína Hrubého. Brzy nato mu stejně jako jeho přátelům přišlo vyrozumění od rektora semináře P. Antonína Frodla o přijetí. Letní prázdniny po maturitní zkoušce, strávené v rodné Pecce, však měly hořký konec. Radost z přijetí a úspěšného dokončení studií vystřídal smutek. Během léta se zhoršil zdravotní stav Filomény. Sestra již odmalička trpěla občasnými záchvaty padoucnice. Ty se nyní stále stupňovaly a vedly až k tragickému konci. 29. srpna se při záchvatu zadusila. Bylo jí třicet let a kaplan Antonín Boukal ji 1. září pohřbil na peckovském hřbitově. Plna smutku a v slzách se s Filoménou celá rodina rozloučila. Z Prahy přijel i Jindřich. Jen několik dní po pohřbu odjel Josef do semináře v Hradci Králové.

(Pokračování příště)

Nejvyšší oběť - Poslední lidický farář Josef Štemberka (1869─1942)