Svou knihu jsi věnoval čtyřem kněžským osobnostem – mimo Martina Vícha je to Karel Fořt, Václav Dvořák a Josef Xaver Kobza. Co je spojuje?

Měl jsem příležitost tyto vzácné lidi poznat a setkávat se s nimi už od počátku 90. let jak při novinářské práci, tak v osobním životě. Zaujali mě, jak se prali s osudem a nesklonili se před nacistickou ani komunistickou diktaturou, i když jim hrozila smrt nebo mnohaletý kriminál. Všechny čekalo nasazení v Říši, po roce 1948 byli vězněni nebo museli do exilu. Od mládí byli skauty a zůstali jimi celý život, takže věrni slibu sloužili Bohu i vlasti a zastávali se slabších. Spojoval je i stejný ročník narození 1921 a kniha tedy vyšla i jako pocta k jejich nedožitému stému jubileu. Považuji je za větší bohatství naší diecéze než opravené kostely. Jsou pro mě příkladem, že za něco – nebo někoho – stojí nasazovat život, vzdát se pohodlí či prospěchu, nehonit se za majetkem a funkcemi. O tom svědčili svým životem a prací i po návratu z vězení, z prostředí tajné církve nebo z exilu.

Podstatná část knihy se věnuje P. Víchovi, vzpomínají na něj desítky osobností. Čím konkrétně se zapsal do tvého srdce?

Impuls ke vzniku knihy přišel z rodné farnosti P. Vícha, kterou je východočeský Dolní Újezd s kostelem sv. Martina, jehož jméno si vybral jako řeholní. Jezdili jsme k němu s přáteli na faru na Dobrš v Pošumaví od poloviny 90. let a trávili tam Velikonoce i oslavy Nového roku. Udivoval mě a obohacoval radostí, životním optimismem a láskou, která z něj vyzařovala a kterou žil, i když to měl v malé obci na kopci vzhledem k věku, zdravotnímu handicapu a následkům útrap prožitých v kriminálech těžké. Miloval lidi a neškatulkoval, cítili jsme se s ním bezpečně a jeho fara pro nás byla vítaným domovem. V tamním kostele nás oddával a křtil naše děti, vždy byl ochotný rozevřít náruč – jak si představujeme, že umí ten, ke kterému putujeme. Zapsal se do paměti a srdcí spousty lidí v Pošumaví, na Dobrši, v Česticích, Vacově, Katovicích i jinde, kam jezdil třeba na křesťanské bály. Farní občasník zvaný Listy z Pošumaví podepisoval jako „Táta Martin“, a takovým také byl. Jeho fara byla místem setkávání a moc si přál, aby takovou zůstala i po jeho smrti. Proto mě mrzí, že od jeho úmrtí v roce 2008 už tam nejezdí odpočívat rodiny, skauti, postižení ani studenti, ale že fara chátrá a žaluje prázdnotou. Měli bychom se vděčně a s úctou vrátit k Martinovu přání, naplnit jeho odkaz a faře znovu vdechnout ráz přátelských setkávání a komunitního života.

Právě v těchto dnech by se dožil 100 let Mons. Václav Dvořák (†2008). Čím tě jeho životní příběh oslovil?

Vážím si jej pro jeho lidskost, důstojnost a samozřejmost, se kterou prožíval 20. století. Za nacismu byl totálně nasazený, po válce pomáhal na hranicích lidem do exilu a sám za to prožil řadu let v kriminále. Působil pak v tajné církvi a pracoval v civilních zaměstnáních. Jako milovníka starých knih a návštěvníka pražských antikvariátů mě těšilo, že v jednom z nich, u pražského Karlova mostu, pracoval. Po roce 1989 si ho vzal k ruce biskup Miloslav Vlk a on se stal generálním vikářem. Poukazoval na morální zlo, které komunisté lidem způsobili, s oblibou se účastnil projektu Příběhy bezpráví a besedoval se studenty na školách, ale také rád chodil za odsouzenými do vězení. Mons. Dvořák uměl být přísný a zásadový, ale uměl se i veselit. Když jsme kdysi sháněli mitru pro Mikuláše, s úsměvem nám dal jednu, která už na biskupství nebyla k potřebě. Děti v našich rodinách pak večer zažívaly příchod Mikuláše se skutečnou biskupskou mitrou.

Ve svých knihách se snažíš zachycovat na pozadí osudů lidí historii 20. století – příběhy pétépáků, exulantů a disidentů či duchovních. Proč je podle tebe důležité tato svědectví přinášet?

Jsem vlastně docela rád, že jsem v 80. letech ještě zažil končící komunistickou totalitu, která zakazovala lidem říkat a číst, co chtějí, bránila svobodně cestovat a vyhrožovala vyhozením ze školy i práce. Můžu tak srovnávat dobu i chování lidí tehdy a dnes. Těch, kteří se tenkrát nesklonili, moc nebylo. Zůstali s rovnou páteří, i když byli šikanováni, zavíráni nebo vyhnáni do exilu. Myslím, že z jejich postojů žiju dodnes. V 80. letech jsem měl v programátorské partě, kde jsem pracoval, pétépáka – syna mlynáře nebo důstojníka vyhozeného z armády pro nesouhlas se sovětskou okupací. Z jejich vyprávění jsem si jako čerstvý středoškolák doplňoval vzdělání o novodobých dějinách, což mi zůstalo. Pamětníků dramatických událostí uplynulého století ale neúprosně ubývá a já, který jsem měl možnost je jako novinář od počátku 90. let potkávat a zachycovat jejich vzpomínky, se k nim můžu stále vracet a zprostředkovávat je těm, kteří už možnost osobního setkání nemají. Jsem za tento dar moc rád.