28. 12. 2021
|Bůh v mém životě
Vzpomínám si, že když jsem byla malá, ptávala jsem se o vánočním čase: „Babičko, proč spí Ježíšek v jeslích? A proč jsou tam ty kravičky?“ Ještě si vzpomínám na své malé dětské modlitbičky. A pak na tetičku z Poštorné. Navštěvovala nás s plným košíkem buchet – byly to ty nejlepší, jaké jsem kdy v životě jedla. Její recept jsem si dobře schovala.
Léta běžela, narodily se mi děti, pečovala jsem o rodinu. Často jsem pekla a ten recept pořád zkoušela, vylepšovala. Pekla jsem pak už větší koláče – sváteční, a ty jsem začala rozdávat. Chutnaly příbuzným, sousedům, kamarádům, nosila jsem je i lidem na ulici.
A pak před šesti lety, právě pro bezdomovce, chystal náš otec biskup v katedrále štědrou večeři. Všichni farníci se snažili přispět, nosili cukroví. To se peče i měsíc předem. Ale koláče jsou nejlepší čerstvé, a tak já ty svoje napekla na poslední chvíli. „Musím je zanést zítra ráno do katedrály,“ říkala jsem si pozdě večer, když jsem končila s pečením. Jenže v noci drobně pršelo a nad ránem přišel mráz. Hrůza. Ráno na Štědrý den byla taková ledovka, jakou nepamatuji. Všude sklo. Venku ani živáčka. Nasedla jsem do autobusu (bydlíme u zastávky) a jela na konečnou. A pak pěšky. Po rovině jsem to ještě jakžtakž zvládla, jenže katedrála je na kopci. Boty mně opravdu klouzaly, chytala jsem se zdí. Kolem šly děti s betlémským světlem, pištěly, smály se. Mně se ale chtělo plakat. Co teď?
Začala jsem prosit. Naléhavě. „Ježíšku, prosím tě, pomoz mi. Snad nechceš, abych si zlomila nohu.“ A najednou se objevila mladá slečna, opět s betlémským světlem. Moje naděje. Chytla mě a pomohla do katedrály. Padla jsem na kolena, poděkovala a odevzdala krabici s koláči. To děvče mě pak zavedlo i na zastávku.
Když mi je nejhůř, prosím Ježíška a Pannu Marii Fatimskou. Dostávám milosti, které si vůbec nezasloužím.
Máte pocit, že Bůh zasáhl i do vašeho života? Napište nám o tom na adresu redakce nebo na e-mail sekretariat@katyd.cz.
Čtenářka V. H. z Brna