Otázka mile překvapuje vědomím, že dogmata (věroučná tvrzení) je třeba znát, aby se podle nich mohl „tvarovat“ život. Nejprve si musíme připomenout obsah pojmu a umístit jej do kontextu. V úzkém slova smyslu označujeme dogmaty věroučné definice, kterými učitelská služba církve (magisterium) závazně interpretuje obsah Písma ve své živé tradici. Jde tedy o formulace koncilů a papežů, kdy se slavnostně vyhlašuje určitá skutečnost jako definitivní součást pokladu víry. Dogma v širokém slova smyslu znamená pak celek křesťanské nauky. Křesťanství je zkrátka a dobře svou povahou dogmatické, neboť má konkrétní obsah spočívající v Božím zjevení a sebedarování v Ježíši Kristu, a proto centrálním dogmatem křesťanské víry je Ježíš a jeho tajemství v celé své nevyčerpatelné šířce a spasitelské hloubce.

Vzhledem k duchovně a prakticky laděné otázce je třeba podtrhnout, že dogmata nezůstávají jediným světlem na cestě. Patří do mnohem širšího proudu tradice, kde najdeme též hlásání Božího slova, liturgii, teologii, poklady modliteb, příklady svatých atd. Seznamovat se s dogmaty církve – ať už prostřednictvím katechismu, v učebnicích systematické teologie či třeba ve formulích starobylých modliteb – není jen záležitostí intelektuální, ale stává se celoživotním duchovním procesem. Člověk je pro sebe postupně objevuje, začíná chápat jejich hierarchii, vnitřní soudržnost a učí se obracet za slova, k tajemstvím, na která odkazují. A nezapomínejme, že dogmatická povaha křesťanství neznamená strnulost: Církev k evangeliu nepřidává nic nového (non nova), nýbrž hlásá Kristovu novost pokaždé novým způsobem (noviter).

DAVID BOUMA, teolog