„A také na auta, máme jich přes čtyřicet, a ta nám opravdu ‚hoří‘,“ říká Jiří Gavenda, ředitel Charity Valašské Meziříčí, která pokrývá rozsáhlé území, táhnoucí se podél Bečvy od Moravskoslezských Beskyd až do Oderských vrchů. A bez kvalitních a spolehlivých vozů se tu neobejdou.

Valašskomeziříčská Charita připomíná dobře seřízené soustrojí. Důmyslný nástroj, jak s jemnocitem a profesionálně pomáhat seniorům, nemocným a nemohoucím, kteří už na vše doma sami nestačí. A také lidem, kteří se ocitli na dně a nevědí, jak klubko problémů rozplést.

„Představíme čtenářům dva lidské příběhy, každý jiný a každý má jiný konec. Oba ale spojuje Centrum sociálně materiální pomoci, které obě klientky našich služeb podporovalo na jejich cestě k vyřešení jejich složité životní situace,“ říká Jiří Gavenda, ředitel Charity Valašské Meziříčí.

Jelikož Centrum není sociální služba, není možné na jeho provoz žádat dotaci. Hlavním zdrojem financování jsou tedy peníze z Tříkrálové sbírky. V posledních letech se na financování podílejí také obce z oblasti působnosti místní Charity. „Bez finanční podpory z Tříkrálové sbírky by Centrum nejen nevzniklo, ale nebylo by možné ho ani dále provozovat,“ zdůrazňuje Jiří Gavenda.

Sasanky v akci

Paní Zdeňka, mladá maminka čtyř dětí, letos v říjnu podlehla vážné nemoci. Její příběh zasáhl v Charitě Valašské Meziříčí snad každého, kdo se s ní potkal. Zdeňka byla totiž nejdéle spolupracujícím klientem místní Charity, která tuto ženu provázela životem celkem jedenáct let. A díky tomu nejspíš čeká lepší osud i její děti.

Část dětství a mládí prožila Zdeňka po dětských domovech, se svou původní rodinou se téměř nevídala. Toužila po bezpečné náruči, láskyplném objetí a pohlazení, které vlastně nikdy nepoznala. Nevyšlo to. Do azylového domu valašskomeziříčské Charity přišla s malou dcerou v náručí. „Dítě měla velmi ráda a pečovala o něj tak, jak uměla, ale odpovídalo to jejím schopnostem,“ říká zástupkyně ředitele Naďa Gilarová. S péčí o malou proto Zdeňce pomohly Sasanky, tedy pracovnice sociálně aktivizační služby místní Charity, které ji naučily, jak dítě přebalovat, krmit, hrát si a povídat si s nemluvnětem, tedy vše, co Zdeňka sama nikdy nezakusila, a tedy ani neuměla. Zdeňka však nedokázala a nechtěla být sama. Později žila u různých přátel a postupně přivedla na svět další potomky. Jenže, jak už to bývá, s poněkud problematickými partnery. S chlapy, kteří byli na štíru s alkoholem a někdy i se zákonem. Jiné muže nepoznala.

Při porodu čtvrtého potomka loni o Vánocích našli lékaři Zdeňce zhoubný nádor, bohužel v pokročilém stadiu. Brzy na jaře ulehla do hospice. Nejstarší dcera už byla v tu dobu v péči pěstounské rodiny a další tři děti u dočasných pěstounů. A charitní Sasanky Hanka a Katka, vyškolené na pomoc rodinám s dětmi, ale nijak zkušené s doprovázením nevyléčitelně nemocných? Nezaváhaly prý ani na vteřinu. S profesionální samozřejmostí se ujaly nové role. Zdeňku pravidelně navštěvovaly, často i s oběma pěstounskými rodinami a s jejími dětmi. Až do úplného konce. A když nastal, postaraly se stejně samozřejmě o důstojné rozloučení. Dočasní pěstouni se pod vlivem událostí rozhodli přijmout osiřelé děti natrvalo. A to znamená, že sourozenci zažijí něco, co jejich maminka sama nikdy nezakusila: docela obyčejný domov.

Kalendář pro paní Danu

Také paní Daně Charita pomohla změnit život. Vyrůstala na Vyškovsku v domě bez vody, elektřiny a se suchým záchodem na dvorku. „Chtěli jsme mít Klapzubovu jedenáctku, ale nakonec máme dětí jen šest,“ říká s klidným úsměvem tato maminka početné rodiny a současně už mladá babička. Jenže do smíchu jí vždycky nebylo. Jednoho dne přijela sociálka, naložila její potomky a odvezla je do dětského domova. Co si měla Dana s partnerem počít, sami proti úřední mašinérii? „Kdybys žila v azylovém domě, mohla bys dostat děcka zpátky,“ poradil jí prý někdo. A tak se také stalo. Dany se ujala Charita, psycholožka s ní rozebrala situaci, Sasanky, tedy pracovnice sociálně aktivizační služby místní Charity, Věrka a Katka pomohly s jídlem a oblečením. Ale také se soudy a jednáním na sociálce, vysvětlily Daně, jak vyplnit žádosti. A koupily jí kalendář. Díky této praktické pomůcce už neprošvihla žádný termín, kdy se měla hlásit na pracovním úřadě.

„Na azylák do konce svého života nezapomenu, za pomoc jsem jim vděčná, i můj muž a děti,“ říká žena, která dnes žije s rodinou v nedaleké vesnici. Od obce dostaly s mužem práci, děti chodí do školy a prospívají, nejstarší dcery už mají vlastní rodiny. Se Sasankami jsou však stále v kontaktu, zhruba dvakrát do měsíce, zajdou třeba do cukrárny na kafe. „My je bereme jako členy rodiny. Jsme už sice soběstační, ale jsou tam ještě mezery. Děkuji Bohu, že jsem potkala takové lidi,“ říká Dana.

Doma už mají od začátku prosince postavený stromeček a děti prý žadoní, ať pod něj rovnou dají také dárky. „To nejde,“ vysvětluje jim Dana, „dárky přece nosí Santa!“

Příběh paní Dany se objeví v jednom ze spotů Tříkrálového koncertu, který odvysílá Česká televize v neděli 9. ledna 2022 na ČT1 od 18 hodin.