Kdy jste se s (budoucím) papežem poprvé setkala a jak se váš pracovní vztah změnil v přátelství?

Před více než 20 lety, v únoru 2001. Tehdy přijel do Říma, neboť ho papež Jan Pavel II. jmenoval kardinálem. Já jsem tam jako korespondentka našich argentinských novin bydlela. Jednoho dne mi zavolal šéfredaktor: „Elisabetto, v Římě je právě arcibiskup z Buenos Aires, ten, co nikdy nedává rozhovory do médií. Ale protože byl právě jmenován kardinálem, udělá pro nás výjimku.“ Stihl mi ještě říct, že jde o jezuitu.

Takže tehdy jste o něm věděla jen tyto dvě věci?

Přesně tak. To vždycky zmiňuji, protože dnes vidíme papeže, který zachází s médii obdivuhodně, ale tak tomu vždy nebylo. Ale zpět do Říma. Šla jsem za ním tam, kde při svých návštěvách vždycky bydlel – do hotelu na Via della Scrofa, slavnému později tím, že se tam po svém zvolení papežem vrátil, aby uhradil ubytování. Pamatuji si moment, kdy jsem ho poprvé uviděla. Čekal na mě v malém obýváku a byl velmi ostýchavý. Cítila jsem, že musím nějak prolomit ledy, tak jsem mu řekla nějaké detaily ze svého života, třeba že toho o církvi moc nevím, že jsem se právě vrátila z Izraele, že jsem nezadaná atd. Všimla jsem si také, že navzdory tomu, že byl kardinál, choval se jako obyčejný, normální kněz. Byl velmi přirozený. Začali jsme rozhovor. Překvapilo mě, jak otevřeně se mnou hovořil, při každé větě jsem si pomyslela: „To by byl super titulek. A toto další.“ Byla jsem skutečně ohromená, protože ostatní kardinálové zpravidla mlžili, nemluvili k tématu, ale on ne. Největší dojem na mě však udělalo to, co se stalo pár dní poté, co rozhovor vyšel. Doma mi zazvonil telefon a ze sluchátka se ozvalo: „Zdravím, Elisabetto, tady je padre Bergoglio.“ Polil mě studený pot, udělala jsem snad něco špatně? „Chtěl jsem ti jen poděkovat za rozhovor.“ To se mi za dosavadní novinářskou kariéru ještě nikdy nestalo. Když jsem pak v dalších letech jezdila asi jednou ročně do Buenos Aires, vždycky jsem ho navštívila, a stejně tak jsme se sešli, když on dorazil do Říma. Napsala jsem také knihu o mé zkušenosti z Afghánistánu a darovala mu ji. Tak se z nás postupně stali přátelé. Když jsem roku 2005 poprvé otěhotněla, odletěla jsem porodit do Buenos Aires. Nebylo pro mě nic přirozenějšího než zavolat otci Bergogliovi, aby syna pokřtil. A později nám pokřtil i dceru. Vždycky, když pak přijel do Říma, zastavil se u nás na večeři a dětem donesl čokoládky. Je to tedy úplně normální, obyčejné přátelství, které se snažíme co nejméně vyhlašovat na veřejnosti.

Změnil se Jorge Maria Bergoglio, když se stal papežem?

Papežský stolec ho opravdu nijak nezměnil, alespoň co se týká jeho vztahu k přátelům. Je stále stejně autentický. Lidé mi však tuto otázku kladou dost často a já vždy odpovím, že v určitém smyslu se změnit musel – předtím byl neznámý arcibiskup a teď je papež. Inspiruje lidi z celého světa, protože není ten nedotknutelný a nedosažitelný papež, na jaké jsme byli zvyklí v minulosti. V tomto směru podle mě zahájil velkou revoluci vnímání papežství v církvi.

Která charakteristika jeho pontifikátu je vám nejbližší?

Líbí se mi, že jde opravdu ke kořenům evangelia a dává to jasně najevo – stejně jako Ježíš, když byl tady na zemi. Hlásá, že mít moc znamená zejména sloužit ostatním. V podstatě jen kopíruje to, co dělal Ježíš – zůstává s těmi nejubožejšími, s uprchlíky, migranty, lidmi z válečných oblastí. Právě to mě oslovuje nejvíc: jeho věrnost základům evangelia a tomu, co hlásal Boží syn. Tím se papeži podařilo zaujmout i lidi, kteří si mysleli, že je církev od jejich každodenních problémů příliš daleko. Nyní vidí papeže, který je jedním z nich. A i ti, kteří se od církve vzdálili, najednou cítí, že mohou být opět její součástí.

Církev se jeho zásluhou zdá lidem přístupná. A co je nejdůležitější, lidé Svatému otci rozumějí, protože mluví jejich řečí.

Přesně tak. A nemluví jen ke křesťanům, ale rozumějí mu i židé, muslimové či ateisté. Například encyklika Laudato si’, které přezdíváme „zelená“, není jen o planetě jako takové, ale zejména o lidské společnosti a o pláči chudých a trpících. A to se týká všech lidí bez ohledu na vyznání. Dalším důležitým rysem jeho pontifikátu je, že se rozhodl církev pořádně vyčistit – nejen co se týče korupce, ale i pedofilie. To bylo kdysi téma, o kterém se nemluvilo, bylo tabu. A přišel František a položil jej „na stůl“. Pro církev je to ohromně důležité, protože kvůli této věci ztratila důvěru mnohých.

Ve své knize František: život a revoluce (slovensky vyšla v roce 2015 – pozn. red) připomínáte, že ještě jako (arci)biskup nerad jezdil do Vatikánu, protože se mu nelíbila tamní atmosféra. Jak si zvykl?

Je rozdíl být v Římě jako neznámý biskup z Buenos Aires a být v Římě jako papež. František je jezuita, hluboce spirituální člověk, který však nyní zastává i politickou funkci. Když se na něj ale podíváte, všimnete si, že se v roli papeže cítí docela dobře, nestresuje se. Pravý opak emeritního papeže Benedikta XVI., který ve svém životopise přiznal, že se po svém zvolení cítil, jako by mu nad hlavou visela gilotina. Ale papež František se celý život – možná i nevědomky – na tuto funkci připravoval. Ano, je pravda, že jednou řekl, že mu Vatikán přijde jako klubko zmijí. To se v podstatě ani nezměnilo, protože lidé, kteří s vaším názorem nesouhlasí, se přece najdou všude. Tak je tomu i v církvi. František ale ví, že církev není černá, nebo bílá – jak by ji možná někteří rádi viděli –, ale najde se v ní místo pro všechny. Vzpomínám si, že ještě jako kardinál v Buenos Aires dostal nabídku pracovat v jistém římském dikasteriu (úřadě). Odmítl to se slovy: „Ne, v kurii bych umřel.“ Ale být papežem je něco úplně jiného. To mu sedí.

Máte se Svatým otcem nějakou oblíbenou příhodu?

Samozřejmě! Třeba když k nám přišel na večeři a donesl dětem argentinské sušenky alfajores. Když je snědly, řekla jsem synovi, aby otci Jorgemu poděkoval. Ten se ho pak zeptal: „Chutnaly ti?“ A syn odpověděl: „Ne.“ Tomu jsme se velmi smáli. Pamatuji si také, jak papež pozval do Vatikánu Šimona Perese a Mahmúda Abbáse. Společně se pomodlili, zasadili olivovník a měli se vrátit domů. S manželem jsme stáli mezi ostatními novináři. Hned jak nás papež zaregistroval, usmál se a zamával nám. Druhý den světová média přinesla fotografie usměvavého, šťastného papeže se Šimonem Peresem, nikdo však nevěděl, že se smál na nás. Jednou jsme také letěli do Iráku a na tiskové konferenci v letadle papež mluvil o knize, kterou napsala držitelka Nobelovy ceny za mír Nadia Muradová: „Tu knihu jsem četl a půjčil ji jednomu z vás.“ Půjčil ji mně. A potom se mě před všemi zeptal: „Četla jsi ji?“ Cítila jsem se velmi trapně, protože jsem neměla čas ji přečíst, ale nemohla jsem mu ani lhát, takže jsem musela přiznat před celým letadlem, že mi leží doma na poličce. Františkův smysl pro humor, ten typický portenoský (buenosaireský – pozn. red.), se vůbec neztratil. A pravidelně připomíná kněžím a zasvěceným osobám, že by se za žádných okolností neměli nechat obrat o humor a dobrou náladu.

LENKA VATRTOVÁ, Katolické noviny (19. října), kráceno, přetištěno se souhlasem redakce KN