Synodální proces vyhlášený papežem Františkem mnohé křesťany překvapil, některé nadchnul, velkou část také přiměl k lehkému nadzvednutí obočí a některé přivedl ke kritice, ale všechny ponoukl k úvaze o podobě komunikace v církvi. Pozorné oko sledující dílo papeže Františka i styl jeho komunikace soustavně vidí jasnou kontinuitu. Papežova slova pronesená na počátku pontifikátu v exhortaci Evangelii gaudium (Radost evangelia) již téměř zlidověla. Papež chce vidět církev „havarovanou, raněnou a špinavou, protože vyšla do ulic, spíše než církev, která ochořela uzavřeností a pohodlností a drží se vlastních jistot“ (par. 49).

V tomto duchu papež otevírá synodální proces, aby církvi připomněl, že ji nechce vidět jako tu, „která se stará o to, aby byla středem, a která se nakonec uzavírá do spleti obsesí a procesů“ (tamtéž). Jinými slovy, je tu velké riziko, které se mnohdy stalo i skutečností, že „bez zástupu (lidí) se vztah mezi apoštoly a Ježíšem zdeformuje v sebestřednou a sektářskou formu náboženství“ (viz Přípravný dokument k synodálnímu procesu). Ony nezbytné zástupy nejsou pro papeže jen věřící křesťané, ale celá lidská rodina. Proto jeho pastorační cesty směřují do zemí, ve kterých je jen stěží možné nalézt ulice, kde se poutník neušpiní, a kde nebude vytržen ze svého luxusu a komfortu, kde nepodstoupí riziko havárie – tedy do Palestiny, Egypta, Maroka, Iráku nebo Keni, Ugandy, Středoafrické republiky atd.

Neodděluje církev od zbytku světa

Papež ušpiněný prachem ulic světa ukazuje, že není možné oddělovat církev jako pro spásu vyčleněné společenství (či společnost) od zbytku světa, ale že je třeba o tomto světě raněném nespravedlností společně hovořit i s lidmi jiných náboženských tradic. Jeho Dokument o lidském bratrství podepsaný v Abú Zabí roku 2019 společně s vrchním imámem káhirské univerzity Al-Azhar Ahmadem at-Tajjíbem ukazuje, že papež jasně rozlišuje svět a jeho náboženské, sociální nebo kulturní skupiny, ale z misijních a pastoračních důvodů společenství a společnost neodděluje.

Slova Ahmada at-Tajjíba o rovnosti muslimů a nemuslimů jako občanů v tradiční muslimské společnosti jsou znamením naděje nového způsobu komunikace. Na Dokument o lidském bratrství navazuje pak přelomový text encykliky Fratelli tutti (Všichni jsme si bratry), který je navíc poprvé v dějinách církve publikován římským biskupem s přímou inspirací muslimskou autoritou.

V tomto duchu papež také apeluje na uživatele dnes tolik rozšířených nových médií. Ta dosáhla ve 21. století takové důležitosti, že se pro mnohé stala hlavním nástrojem pro inspiraci nebo vedení druhých, a to v soukromé i veřejné sféře. Je zřejmé, že jde o zcela novou komunikační kulturu, která více než z obsahu čerpá ze skutečnosti, že existuje nový způsob komunikace. František je první papež, který se odvážil plně komunikovat skrze svět digitálních médií, a tak navázal na svého předchůdce Benedikta XVI. Ten definoval nová média jako novou kulturu, do které církev vstupuje stejně jako raná církev do kultury helénské. František ukazuje, že církev nemůže komunikovat navenek jinak, než komunikuje uvnitř. Synodální proces pak může zanechat po tomto římském biskupovi církev především nově komunikující.

JAROSLAV FRANC, vedoucí Katedry komunikačních studií Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci