Františkův styl komunikace v ní porovnává s jeho předchůdci a shrnuje své třicetileté zkušenosti mj. z vedení Vatikánského rozhlasu či televize.

„Evangelium znamená ‚radostná zpráva‘. Církev proto nemůže nekomunikovat – je to její poslání,“ uvádí se na obálce knihy, jejímž autorem je 79letý jezuita Federico Lombardi, nynější předseda Nadace Josepha Ratzingera – Benedikta XVI. a tvůrce mediální komunikace tří papežů. Upomíná, že samotné Kristovo poselství spočívalo na komunikaci a že apoštolové byli velkými komunikátory.

Novinář Ferruccio de Bortoli, bývalý ředitel deníku Corriere della Sera, v předmluvě vystihuje obsah knihy: P. Lombardi byl na různých pozicích hlasem tří papežů (2006–2016), jejichž okruh pracovníků se však vždy velmi lišil. „Papež Jan Pavel II. byl mistrem hlasového projevu a symbolických gest.“ Své utrpení a nemoc prožíval ve víře až do konce jako dlouhou kalvárii na očích celého světa. Ten se o jeho Parkinsonově chorobě dozvěděl ze slov Joaquína Navarro-Vallse, tehdejšího papežova mluvčího (v letech 1984–2006).

U Benedikta XVI. pak Lombardi vystihuje v komunikaci „průzračné myšlení, uspořádané vyjadřování bez nejistot a zmatků“. Oceňuje jeho výstižnost i to, že vydával knihy, mluví i o prvním papežově tweetu a následně o tom, jak se pro svou křehkou fyzickou kondici rozhodl rezignovat. Lombardi informoval svět o nečekané události s takovým klidem, jako by o ní věděl už delší dobu, a ne sotva pár hodin. Vysvětluje ji a zasazuje do souvislostí. Emeritnímu papeži pak věnuje v knize pasáže plné vděčnosti a zmiňuje velký kříž, který nesl s „pokorou, trpělivostí a vytrvalostí“. Na mysli má jak úniky tajných zpráv v kauze Vatileaks, tak případy sexuálního zneužívání v církvi, které začal Benedikt XVI. tehdy řešit.

U papeže Františka pak jezuita Lombardi začíná svědectvím o vizi „církve vycházející, která se netočí jen kolem sebe“, jak o ní mluvil Jorge Maria Bergoglio ještě jako argentinský kardinál před ostatními ve Vatikánu. Byl to jednoduchý a jasný vzkaz, na který mnozí slyšeli. Stává se tak hledaným „ledoborcem“, který dokáže odblokovat atmosféru velké kritiky církve zvenčí. „Papež František přišel bohudíky se svou dynamikou a originálností jako člověk, který církev opět vyvede na cestu hlásání evangelia světu,“ míní jezuita. Předkládá pak symbolická slova jeho pastoračního poselství: milosrdenství, nová evangelizace, rozlišování, společné putování se svatým Božím lidem, pohled z periferií, kultura setkávání a solidarity, skartační kultura, náš společný dům a všelidské bratrství.

„Jedním z tajemství účinnosti komunikace papeže Františka je jeho schopnost vybrat slova, která zasáhnou a otisknou se do paměti. Neváhá je pak schválně opakovat,“ uvádí bývalý mluvčí. Exhortaci Evangelii gaudium (Radost evangelia) z prvního roku Františkova pontifikátu označuje za jeho pastorační program.

Úvahy o světě informací a proměnách komunikace církve se v knize střídají s osobními příběhy a anekdotami ze zákulisí. V závěru se pak jezuita ohlíží za svou prací: „Vždy jsem si myslel, že moje služba je výjimečně krásná a privilegovaná, protože ji tvořily převážně zprávy o lásce, naději, solidaritě, důstojnosti lidí, odpuštění, pokoji... Co většího a krásnějšího bych si mohl přát?“