Zástupy se u Jordánu ptají Jana Křtitele, co mají dělat. Vyptávají se zástupci všech profesí, chudí i bohatí, ženy z lidu, ale i z vládních a náboženských kruhů. Situaci, kdy nevíme, co máme dělat, známe dobře, máme ji dnes přímo před očima. Nikdo v našich zeměpisných šířkách jako by to nevěděl, všichni plujeme ve stejné řece nevědomosti. Delta, delta plus, omikron, vládanevláda, hygiena-nehygiena – všichni jsme najednou tak trochu biochemiky a epidemiology, prognostiky, někteří flegmatiky, jiní apokalyptiky. Jana Křtitele se zástupy neptají na řešení pandemie, ale kladou mu otázku mnohem důležitější: Co máme dělat, abychom byli Bohu blíž?

Co nás opravdu zajímá

Někteří kluci v naší farnosti už odrostli klasickému ministrantskému věku, mají hlubší hlas než před pár lety, vytáhli se, pokukují po holkách. Není snadné je přidržet u oltáře a v kostele. Na našich „maxistrantských“ schůzkách už nevystačíme s katechismem a biblickou dějepravou nebo s příběhy svatých z Našich světel. Musíme dál.

Kamarád, s nímž maxistranty vedeme, má přítele v brněnském planetáriu – jeli jsme tedy při ministrantské schůzce koukat na hvězdy. Celý den sněžilo a večer nebyla vidět obloha. Pustili nám film ve 3D o Velkém třesku a vzniku života. Kluci, které už historkami o Ježíši a sv. Pavlovi nezabavíme, koukali na film a mlčeli jako pěny, jako houby sáli oživlé prostorové obrazy o dalekém i blízkém vesmíru, o vzniku atomů, molekul, prvků a buněk. O velkém moři, které se po milionech let změnilo v souš, o dinosaurech, které smetla obří srážka s kometou nebo meteoritem, o parybách, plazech, opicích a lidech. Po filmu byli kluci samá otázka. Se zaměstnancem planetária jsme pak dlouho diskutovali o vesmíru, ptali jsme se na rakety, sondy, satelity, padl i dotaz, kolik si vydělávají kosmonauti nebo za kolik dolarů se lítá na Mars.

Tak si představuji zvědavost, kterou svým kázáním probouzel Jan Křtitel – a to nemluvím o Ježíši.

Co máme dělat?

Co dělat? A v evangeliu sv. Lukáše to zní ještě naléhavěji: Co jen máme dělat? Zástupy se vyptávají, jsou nažhavené, ve vzduchu je očekávání Mesiáše, něco se jistě stane. Janova odpověď není snadná, je náročná, vyžaduje obrácení, metanoiu, postaru pokání. „Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak“ (Lk 3,11). Ptají se ho dokonce vojáci a od proroka slyší: „Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem.“ Žádné: stačí, když budete plnit rozkazy, držet hubu a krok. Vypostěný asketa Křtitel nehladí po srsti, nenabízí levnější „smart“ cestu, nerozdává čokoládky nebo bonbony. Obrácení se nedá předplatit, nelze v něm předbíhat ve frontě, laťka se nedá přelézt, podlézt nebo obejít. Poslední prorok Starého zákona totiž ví, že po něm „přijde silnější, jehož není hoden“, a to bude teprve tanec: bude křtít Duchem Svatým a ohněm.

Přijít o adventu k Jordánu za Janem Křtitelem ještě neznamená vítězství, je to jen první krok. Nesnadná Křtitelova odpověď vede k akci. Změna smýšlení už je na nás, to za nás nikdo neudělá. Zvědavost je důležitá, pochopení Janových slov také, ale nejdůležitější je učinit vlastní krok.

Autor je šéfredaktorem Salesiánského magazínu SDB