Eva Brejchová-Kuncová

V běžné ugandské vesnické nemocnici je vše omezeno na úplný základ. Chybí tam i pro nás už naprosto samozřejmé věci, jako je ložní prádlo, toaletní papír, mýdlo. Vše si musí pacient obstarat a donést do nemocnice sám, popřípadě za pomoci rodiny. Neexistují ani nemocniční jídelny. Jídlo se v nemocnici prostě neřeší. Buď je pacientovi přinesou z domova, anebo se vaří přímo v areálu nemocnice na provizorních ohništích nebo vařičích. I o špinavé prádlo se musejí postarat sami. V areálu běžně potkáváte ženy ohnuté k zemi, kde perou v lavoru prostěradla a oblečení. Často není poznat, zda je to sám pacient, který je schopen se o sebe postarat, nebo rodinný příslušník.

Rozhodně při vstupu do nemocnice necítite „nemocniční smrad“ z dezinfekcí. Nad postelemi visí moskytiéry proti komárům, kteří přenáší malárii. Často se také stane, že dojdou léky, rukavice, obvazový materiál, jehly. A v horším případě zásoby krve. Chaos ve zdravotnické dokumentaci, který zde panuje, je ale za hranou. Často k nám přijela pacientka z jiné nemocnice a dostali jsme tři ušmudlané řádky. Zbytek jsme si buď museli domyslet, nebo se vyptat přímo pacienta.

Západní nemocnice by se zde přesto mohly inspirovat. Například v zapojení rodiny do péče o své nemocné. Neexistují návštěvní hodiny, doprovod je s pacientem celý den a personálu nepřekáží. V nemocnici často i spí, a mohou tak podpořit svého nemocného v těžkých chvílích nemoci. Pokud v Africe umírá pacient v nemocnici, nikdy není sám.

Nikdy nezapomenu na osmnáctiletou rodičku, kterou jsme při příchodu rutinně testovali na HIV. Test vyšel pozitivně, ale rozhodli jsme se jí to sdělit až po porodu. Bohužel o dvě hodiny později porodila mrtvé dítě. A najednou tam stojíte, koukáte se na osmnáctiletou holku, držíte její mrtvé dítě a už vůbec nevíte, kde vzít sílu na to, jí sdělit, že k tomu je HIV pozitivní.

Ondřej Kráčmar

Česká nemocnice v Ugandě se ve své podstatě od našich zásadně neliší. Lidé, kteří do ní přicházejí, vyhledávají v první řadě pomoc, a tuto zde také nalézají. Rozdílů je zároveň nepřeberné množství: počínaje rozdílným spektrem nemocí přes technické a materiálové vybavení, rozpočet, poměr pacientů na jednoho zdravotnického pracovníka, časovou a místní dostupnost zdravotní péče, množství administrativní práce, úroveň důvěry a konče vzděláním a edukovaností pacientů. Nejvíce mne překvapilo, že úroveň medicínských znalostí místních lékařů je srovnatelná s tím, co dnes v západní medicíně považujeme za standard.

Ve vztahu pacient-lékař vládla v Buikwe dle mého soudu obecně vyšší důvěra a především ze strany rodinných příslušníků jsem pociťoval nižší stupeň agresivity, než se kterým se čas od času setkávám u nás. Co se mi v Buikwe zamlouvalo, byl vlastní život, kterým celá nemocnice žila. Jakýsi duch, který nás po celou dobu provázel. Pacienti, sestry, lékaři, sanitáři, příležitostně příbuzní i mnozí další se společně ráno při vizitě bez ohledu na vyznání modlili, aktivně se zúčastňovali pravidelné bohoslužby v nemocniční kapli, poslouchali edukační přednášky na rozličná témata od infekčních chorob po finanční gramotnost, či se jinak vzájemně podíleli na chodu nemocnice nejenom jako zdravotnického, nýbrž i edukačního, kulturního a náboženského zařízení.

Josef Borovka

Jako zdravotník, který vyjede na humanitární misi, samozřejmě v první řadě vidíte utrpení a nemoci. Jelikož se v Buikwe jednalo o mou druhou misi v Africe, tak byla překvapení spíše profesního rázu, jako například četnost porodů či konfrontace některých postupů tradičního léčitelství.

Metodikou a možnostmi je naše evropská medicína skutečně velice napřed. Ale v čem hluboce zaostáváme, je bezprostřednost lékaře a pacienta vůči sobě samotným a v menší míře byrokracie. Rovněž se mi zamlouvala flexibilnost místního zdravotního personálu. V Čechách máte chirurga, internistu, gynekologa a lékaře infekčních nemocí, v Buikwe máte jednoho doktora. Samozřejmě odborností se nemůže rovnat jednotlivým specialistům, ale ze všech oborů musí znát dostatek, aby zvládl vyřešit základní a kritické problémy.

Zažil jsem zde svou první operaci v životě. Asi po měsíci dennodenních asistencí u císařských řezů, kdy jsem do výkonu zasahoval více a více, mi byly svěřeny otěže operace. Dodnes si velice dobře vybavuju pocity, kdy jsem otevřel dělohu a malého chlapečka začal vytahovat ze „schovky u maminky“. Dobře si vzpomínám i na ten pohmatový vjem při mém manévru rukou, rozhodně jeden z nejsilnějších zážitků z Afriky. Vše dobře vyšlo, klučina byl zdravý a doufám, že pobíhá v Buikwe dodnes.

Jaromír Matějek

Jak si mohou lidé, kteří nikdy Afriku nenavštívili, představit vesnickou nemocnici v Ugandě? Mohou si ji představit jakkoliv, ale přímému kontaktu se nic nevyrovná. Překvapilo mě, že etické otázky, které si klademe v Evropě, jsou prakticky stejné jako ty v Africe. Koho, kdy a jak léčit, co má nebo nemá smysl, jak je to s placením péče a tak podobně. Naplňoval mě tam větší pocit smysluplné práce a vděk pacientů.

Občas si vzpomenu na chlapečka, asi tři roky, který měl tzv. dětskou cukrovku. To je náročná nemoc i u nás. Ale snad to zvládá. Už by mu mělo být třináct let.