Vzpomínáte? Vedlo se vám při tom také tak? Advent byl časem těšení. Vycházelo to z pocitu, že je na cestě něco velikého a krásného, samotný vrchol celého roku. V tom měsíci před Vánocemi se čas vlekl pomaleji než jindy. Jak pomalu, to bylo možné přímo sledovat podle svíček na adventním věnci. Adventní věnec se v prosinci měnil na naše hodiny. Šest dní se hodiny nepohnuly a nic se neměnilo. Čerstvé svíčky měly pořád ještě bílé a nedotčené knoty a ty, které už hořely, se nechtěly vůbec zkracovat. Čtyři týdny mohou být nekonečně dlouhé. Konec těšení byl v nedohlednu, alespoň jak se mi zdálo, a proto byla ta radost naprosto čistá a neztenčená.

Konečně nadešel den, ve kterém hořely všecky čtyři svíce. V pokoji bylo šero a naše oči byly připoutány ke čtyřem plamínkům, které nehybně plály a šířily kolem sebe hřejivou zář. Dostavilo se ticho a pokoj, dokonce i maminka si na chviličku odpočala. Ale tím skutečným vrcholem byl Štědrý den, půlnoční v našem vesnickém kostelíku, zpěv, kadidlo a svíčky na oltáři. Nedokázal jsem si představit nic krásnějšího. Čekání se vyplatilo, těšení přešlo plynule v úžas a nadšení. Ježíš Kristus, Spasitel, Vykupitel byl najednou mezi námi na světě. Jako děťátko ležel v jeslích a s radostí přijímal klanění pastýřů a králů.

Co jsme dělali ty čtyři týdny předtím? Doprovázeli jsme těhotnou maminku Marii posledním měsícem jejího očekávání. Všichni společně, všichni křesťané. Spolu s ní jsme vyhlíželi narození jejího prvorozeného. Stejně jako Maria věděla, že nosí pod srdcem naprosto výjimečné dítě, věděli jsme i my, že advent nelze srovnávat se žádnou jinou dobou během roku. Celý zbytek roku patřil jejímu Synu Ježíšovi – jeho utrpení na Velký pátek a jeho vzkříšení o Velikonocích. Ale prosinec patřil jí, Panně Marii, která počala z Ducha Svatého a která se brzy měla stát Matkou Božího Syna. Je pro vás těžké uvěřit? Škoda. Zřejmě totiž nezažijete nic z toho těšení, které se člověka může zmocnit v adventu.

Notker Wolf: Andělé v kurzu (Karmelitánské nakladatelství 2011)