Pavel píše své oblíbené obci z vězení, kde připomíná, že jsou i takoví z hlasatelů evangelia, kteří jeho uvěznění víceméně vítají. to jeho kritici a konkurenti, o jejichž totožnosti víme jen to, co můžeme vyčíst z Pavlovy ostré reakce, chtěli víru ve spásu skrze Ježíše Krista vázat na příslušnost k Izraeli jakožto vyvolenému národu. Tím Pavlovu misii, hlásání evangelia nezávislého na kultických předpisech Zákona, do určité míry diskreditovali.

Stačí „pouhá“ víra

Pavel byl v tomto ohledu zcela nekompromisní, protože podle něj uvedený postoj ohrožoval samu podstatu evangelia, totiž že spása není vázána na nic jiného než na Ježíšovu smrt a zmrtvýchvstání. Nešlo mu primárně o tradiční dodržování či nedodržování předpisů daných Zákonem, nýbrž o podstatu spásy, trvalého společenství s Bohem: Žid i pohan musejí přijmout Boží nabídku spásy skrze víru v Ježíše Krista jako mesiáše, skrze jeho smrt a vzkříšení. Konvertité z pohanství tak nemusejí pro platnost spásy respektovat židovské kultické předpisy (symbolizované obřízkou), nýbrž stačí „pouhá“ víra stvrzená křtem. Pavel vehementně hájí identitu křesťanů pocházejících z pohanství. A ta je vázána výlučně na Ježíše Krista.

Pavel však v situaci jisté kontroverze vybízí zcela překvapivě k radosti, a to k radosti z víry v Pána – Ježíše Krista. Odpovědí na snahy jistých kazatelů doplňovat křest obřízkou nemá být polemika, dohadování se, nenávist či jiné podobné reakce, které člověk uplatňuje vůči svým názorovým odpůrcům a které přinášejí jen zmatek a nejistotu, nýbrž radost plynoucí ze zakotvenosti. Ve světě plném zmatků, nejistoty, protikladných postojů a „pravd“ je třeba se radovat z toho, co člověku umožňuje být zakotven, mít jistotu.

Nestaví-li dům Hospodin

Aby Pavel svým adresátům vyložil, jak se věci mají, uvádí jako příklad sám sebe. Spoléháním na sebe sama má na mysli hledání jistot v čistě lidských věcech, jako je například původ, vzdělání, příslušnost k určité skupině nebo život podle daných pravidel. To všechno Pavel podle kritérií svých odpůrců splňoval – patřil k vyvolenému národu, ba dokonce do rodiny, která byla úzce spjata s Jeruzalémem, i když žila v diaspoře.

Studoval a respektoval Zákon jako nejvyšší autoritu, angažoval se v jeho interpretaci jak odborně, tak v praxi, když se snažil napravovat ty, kdo podle jeho mínění sešli z cesty jeho zachovávání. Z hlediska dobového ideálu oddaného židovského učitele či učence nebylo nic, co by se mu dalo vyčítat. A přesto toto všechno, co mu mohlo zajišťovat uznání a postavení, odsunul stranou, aby svůj život mohl zakotvit zcela nově (srov. Flp 3,7-9). Pavel je příkladem člověka, který si uvědomil, že „nestavíli dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé“ (Žl 127).

Pro dosažení plného společenství s Bohem proto není rozhodující, odkud člověk přichází, ale kam směřuje. Původ, společenský status, bohatství, dosavadní zakotvení v nějaké náboženské nebo nenáboženské duchovní tradici, stejně jako všechno, co utváří život konkrétního člověka, ztrácí svou důležitost v okamžiku, kdy člověk uvěří v Boží lásku v osobě Ježíše Krista. Pavel sám pak říká, že to všechno, nač může být oprávněně pyšný, je ve srovnání s tím, co nabízí víra v Krista, vlastně nicotné. Nemíní to však jako znevážení toho, co dosud utvářelo jeho život, nýbrž jako vyzdvižení toho, čeho se mu dostalo. Tak vyjadřuje svou vděčnost za velikost daru víry v Ježíše Krista, za velikost naděje na přebývání v lásce bez omezení.

Vděčnost za víru

Pavlův postoj pro nás může být ohromnou inspirací nejen v rozhodujících etapách života, ale i v běžném, každodenním životě: nedívat se zpět, směřovat kupředu, a především žít z vděčnosti za víru (nikoliv jako konvenci, nýbrž motor, který nás pohání), za zakotvenost, která nám dopřává stabilitu v poryvech dění a nálad, a za lásku, jež nám umožňuje radostné spolubytí s ostatními.

Autorka přednáší biblistiku na KTF UK v Praze.