Snad každý si vybaví scénu z filmu Císařův pekař, kdy Rudolf II. v podání Jana Wericha má ve své obrazárně celou kolekci falešných portrétů Leonardovy „Mony Lisy“ a stále kupuje další, protože mezi nimi může být i ta pravá. Kopie významných uměleckých děl vznikaly už od starověku: antický Řím napodoboval Řecko, renesance antiku a v 19. století byla poptávka po všem, co mělo punc středověku.

Právě novověk a s ním spojený rozvoj techniky urychlily a usnadnily práci poctivým i nepoctivým napodobovatelům. Umožnily však také snadnější určování pravosti a nepravosti uměleckých děl restaurátorskými nebo laboratorními metodami, což výstava názorně představuje. Seznamuje návštěvníka i s rozdíly v terminologii legálních napodobenin: co je replika originálu (ať už autorská, nebo dílenská), co varianta, parafráze (měnící koncepci anebo techniku) a co kopie, která může vzniknout až s velkým časovým odstupem. Můžeme zde porovnat např. originál a kopii líbezného Mánesova obrazu „V létě (Červené paraplíčko)“ nebo Rubensovy „Podobizny markýze Ambrogia Spinoly“.

Padělaní svatí pro následníka

Pak tu jsou však vědomé podvrhy neboli falza. Řada z těch, které jsou zde vystaveny, pochází ze zámku Konopiště z kolekce následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este. Byl horlivým sběratelem nejen zbraní a loveckých trofejí, ale také uměleckých děl, zvláště středověkých s křesťanskou tematikou. V nejednom případě byl přitom oklamán obratnými falzifi kátory. Týká se to i ukázek ze známého následníkova souboru zobrazení rytířských světců, jako jsou sv. Jiří, sv. Michael archanděl nebo sv. Hubert – „tváří se“ renesančně, ale vesměs pocházejí z 19. století. Padělatelé pro podporu jejich „pravosti“ přitom třeba používali i starý materiál (např. na sochy staré dřevo nebo na obrazy starší plátno).

Originály z pozdějších staletí sice bývají svými tvůrci podepsány, ani to však není rozhodující. Na Brandlově „Podobizně šlechtice v modrém plášti“, která je tu vystavena, podpis chybí, a přece je autorství nezpochybnitelné. Zatímco na „Posmívání Kristu“ je Dürerova signatura, a přitom jde o práci Hanse Hoff -manna pro císaře Rudolfa II. (malíř byl proslulý svými kopiemi kreseb Albrechta Dürera – pozn. red.).

Pro výstavu se dokonce podařilo z Nizozemska získat také několik ukázek práce nejznámějšího evropského falzifi kátora 20. století Hana van Meegerena, který se zaměřil na padělání pláten Jana Vermeera van Del

. Můžeme tu vidět i jeho legendární obraz „Kristus a cizoložnice“, kterým jako „pravým Vermeerem“ oklamal Hermanna Göringa. Že se podvrhy nevyhýbají ani tvorbě neevropských národů, dokládají např. falza užitkového umění Orientu nebo jeden z listů slavného čínského malíře a básníka Čchi Paj-š‘. Z českých umělců asi nejčastěji podléhají padělání Jakub Schikaneder a Jan Zrzavý; výstava nabízí porovnání jejich originálů s napodobeninami.

Výstava Falza? Falza! je svojí tematikou rozhodně oživujícím přínosem v našem kulturním životě a stojí za pozornost. Její jedinou „vadou na kráse“ jsou popisky jednotlivých obrazů, respektive jejich umístění – většinou v šeru, a navíc ve výši očí dítěte předškolního věku. Ztrácejí tak svůj význam.

Falza? Falza! Národní galerie Praha – Šternberský palác (19. 11. 2021 – 1. 5. 2022)

Jaroslav Someš je divadelní historik a publicista