Násilná kolektivizace byla otřesnou akcí, která zanechala na českém venkově hlubokou jizvu, jež se dodnes úplně nezacelila. Můžeme v této naší krajině stále pozorovat celou řadu nepřehlédnutelných problémů. Ruiny kdysi kvetoucích statků či chátrající velkokapacitní kravíny patří mezi ty nejmenší.

Mnohem fatálnější byla proměna svobodného sedláka v zaměstnance, nucená proměna jeho a dalších generací ve vztahu k půdě. O to více je potřeba si vážit sedláků, kteří se nenechali zlomit a na rodinnou tradici hospodaření dokázali i po čtyřiceti letech opět navázat – a dnes v tomto duchu už vychovávají své nástupce. Aktuálně u nás hospodaří již na 35 % zemědělské půdy. Uvidíme, jestli je to už dostatečný základ, aby se tento model a s ním i jeho materiální a zejména duchovní hodnoty a přínosy mohly stát i v dnešním složitém světě tím určujícím pro budoucí české zemědělství. Pro naši společnost by to bylo velmi žádoucí.

Stejná startovní čára?

Dne 23. dubna roku 1990 byla na základě zákona o soudních rehabilitacích vrácena občanská práva a obnovena důstojnost stíhaným sedlákům. 24. června roku 1991 byl zákonem o půdě určen nárok na vrácení půdy a některé náhrady za ukradený živý a mrtvý inventář. Bylo tak možné navázat a začít znovu hospodařit na svém. Rozhodně tu ale nebyla stejná startovní čára s ostatními. Zemědělská družstva měla sice podle uvedeného zákona tyto majetky vracet, ale činila tak jen velmi neochotně a bohužel (přinejmenším i nedbalostí nových garnitur) mnohde převážily různé majetkové machinace a transformace na jiné subjekty tak, aby mnohé zákonné nároky nemusely být vypořádány.

Je třeba připomínat tuto hořkou pravdu, i když ji mnozí asi nechtějí slyšet. My soukromí zemědělci jsme a nejsme s těmito pohrobky doby minulé na jedné lodi. A věřím, že ani nikdy nebudeme. Selská myšlenka se totiž vyznačuje nikoli touhou po moci, po dotacích, po nekonečných lánech, po neustálém zisku a růstu za každou cenu, jak jsme dnes všichni svědky dokonce u premiéra této země. Selský stav se vyznačuje pracovitostí, úctou ke svým předkům, vztahem ke svobodě a víře, k půdě a ke svému okolí, kde žije. A především touhou předat nejen majetek, ale hlavně nashromážděné zkušenosti, místní znalosti a životní hodnoty dál ve své rodině.

I přes mnohé překážky dnešní novodobí sedláci hospodaří na zmíněné více než třetině půdy v ČR. A to není úplně málo. Navíc věci jsou dnes dál, nedržíme v sobě žádnou zášť, nemáme problém jednat i s těmi, kteří bránili ve spravedlivé nápravě věcí. Nikdy ale nezapomeneme!

Připomínka obětí

Na druhé straně přes veškerou tragiku, která ji provázela, není kolektivizace tou částí naší historie, která by byla dostatečně připomínána – a to jak široké veřejnosti, tak hlavně mladé generaci. O to, aby tato tragická minulost zůstala stále živým tématem, se dlouhodobě snaží Asociace soukromého zemědělství ČR. Jde o organizaci, která sdružuje více než 7 500 členů, z nichž většina má v rámci své rodiny s kolektivizací velmi neblahé zkušenosti.

K připomenutí tohoto bezpráví nechala asociace vybudovat v roce 2004 před budovou Ministerstva zemědělství v Praze pomník obětem kolektivizace. V letošním roce pak přibyl i pomník obětem akce „Kulak“ na úpatí hory Říp. Mnozí lidé totiž na dobu před rokem 1989 zapomínají. Oba pomníky tak mají sloužit k tomu, aby zločiny komunismu nebyly zpochybňovány, ale zejména v jakékoliv podobě opakovány.

JAROSLAV ŠEBEK, předseda Asociace soukromého zemědělství ČR