V jakém stavu bylo vaše rodové hospodářství, když vám bylo po roce 1989 vráceno? Co bylo nejvíc bolestné?

Po vleklé restituci můj otec poměrně rychle obnovil hospodářství na polích, v lesích i na rybnících. V žalostném stavu byly budovy. Dnes jsou v pořádku, slouží ale většinou jinému účelu než původně. Smutné je, že nebylo možno obnovit navazující provozy (dnes jsem tedy čistý prvovýrobce). Mám na mysli cukrovar, pivovar, mlýn, výrobu sýra… Nejsmutnější je zřejmě osud dymokurského cukrovaru. Nejen že nebyl navrácen, ale dnes už je i zbouraný.

Jak dlouho trvala obnova, než jste se dostali z nejhoršího?

Začátky byly opravdu dramatické. Nebyly nejen peníze, ale ani stroje. Díky prodeji některých nevyužitelných budov jsme však poměrně rychle opatřili moderní stroje a na konci tisíciletí už bylo vše na dobré cestě.

Nicméně zpřetrhání tradice ovlivňuje naše zemědělství dodnes.

Je s politováním, že se naše zemědělství dostalo do stavu, kdy první housle hrají obrovské zemědělské komplexy, které hospodaří většinou na půdě, jež jim nepatří, a ze zemědělství se stal průmysl.

A co lidé? Podařilo se aspoň jim navázat na práci svých předků, najít opět vztah k půdě?

Malých zemědělců, kteří našli odvahu a opět hospodaří, není mnoho. Ti, které znám, ale mají skutečně nadšení a zdravý vztah k půdě. Žijí myšlenkou, že to, co dělají, dělají pro ty, kteří přijdou po nich, a chtějí jim hospodářství předat v co nejlepší kondici. Patří jim úcta a vděk. Jsou solí venkova a celé společnosti. Sám se řídím heslem: „Nezdědili jsme tuto zemi od našich předků, půjčujeme si ji od našich potomků.“