Mezi největší zločiny z období komunistického režimu v Československu patří nucená kolektivizace na venkově, která drasticky změnila majetkové poměry, sociální vztahy a pracovní postupy. Jejím nejradikálnějším projevem bylo nucené vystěhovávání selských rodin z jejich usedlostí, kde často hospodařily po mnoho generací. Některé rodiny dokonce zažily násilné vysídlení v krátké době již podruhé, neboť musely odejít ze svých domovů už v protektorátním období.

Většina z nich byla vystěhována v rámci akce „Kulak“, která byla zahájena v roce 1951 a oficiálně skončila v souvislosti se systémovou krizí režimu v druhé polovině roku 1953. Na místní úrovni ovšem probíhala živelně i později. Zahájena byla na základě přísně tajné směrnice „o úpravě poměrů rodinných příslušníků odsouzených venkovských boháčů“, kterou vydali 23. října 1951 ministři národní bezpečnosti Ladislav Kopřiva, vnitra Václav Nosek a spravedlnosti Štefan Rais na základě pokynu vedení komunistické strany. Bezprostřední záminkou bylo zastřelení tří funkcionářů národního výboru v Babicích v létě 1951.

Tisíce vystěhovaných rodin

Směrnice tří ministrů nebyla až do devadesátých let zveřejněna. Společně s vydanými instrukcemi, které se postupně proměňovaly podle potřeby, přesně stanovila postup v akci „Kulak“, tedy při násilném vystěhování na krajské, okresní a místní úrovni. Podnět k zahájení jednotlivého případu přicházel sice od prokurátora nebo okresního národního výboru (ONV) a jeho výběr provedla okresní komise (na základě soudního rozsudku či trestního výroku komise ONV), ale veškeré další rozhodování bylo v pravomoci ministerstva národní bezpečnosti. Klíčovou roli sehráli příslušníci vězeňského odboru tohoto rezortu.

Případy centrálně řízeného vystěhovávání nepohodlných selských rodin spadaly v každém okrese do gesce vybraného důstojníka či strážmistra z místně příslušné krajské správy Státní bezpečnosti (StB), který plnil roli „referenta pro mimořádná opatření“. Byl odpovědný za koordinaci „akce Kulak“ na území příslušného kraje. V podřízených okresech svolával komisi, v níž se projednaly návrhy na vysídlení „rodinných celků“. Členy komise byli také zástupci okresního výboru strany, okresního národního výboru a okresního velitelství Národní bezpečnosti. Důležitou roli měli rovněž okresní prokurátoři, kteří kontrolovali konkrétní případy vysídlování a vedli evidenci „úpadkových hospodářství“.

V polovině 50. let byla navíc zahájena nová vlna kolektivizace, která přinesla nové případy vystěhovávání rodin, zejména na základě soudních rozsudků. Použité strategie a odůvodnění se regionálně odlišovaly. Celkový počet vystěhovaných v padesátých letech výrazně přesáhl čtyři tisíce rodin. V roce 1968 byl československou vládou odhadnut celkový počet na přibližně 27 000 osob, neboť selské rodiny byly často početné a vícegenerační. Ojedinělé případy jsou doloženy i po roce 1968.

Nepotrestané zločiny

Životní osudy postižených byly v mnoha případech zoufalé, neboť byli přestěhováni do neudržovaných stavení často daleko od svého původního bydliště. S sebou si mohli vzít jen nejnutnější věci. Byli nuceni pracovat v těžkých podmínkách, většinou jako výpomoc na státním statku. Vedlejším trestem, který vynášel soud, byl navíc často zákaz pobytu v rodné obci. Pod výše zmíněnými čísly se skrývaly tisíce dalších konkrétních lidských tragédií včetně sebevražd, za které téměř nikdo nebyl potrestán. Tragédii selského stavu symbolizuje působivý pomník nedaleko budovy ministerstva zemědělství, který vytvořil v roce 2004 akademický sochař Jiří Plieštik. Základem pomníku je symbol představující trs rašícího osení spoutaného ostnatým drátem.

Je výsměchem spravedlnosti, že za tyto obludné zločiny spáchané při kolektivizaci nebyl doposud téměř nikdo potrestán. Soudy, které se v uplynulých letech zabývaly několika případy někdejších místních funkcionářů, často označily spáchané trestné činy za promlčené. Také majetkové restituce, které měly přispět ke zmírnění spáchaných křivd, nebyly ve všech případech ukončeny. V tomto kontextu je obdivuhodné, že se navzdory nepříznivým výchozím podmínkám řada příslušníků někdejších selských rodů po roce 1989 rozhodla, že se vrátí k soukromému hospodaření. Je příznačné, že své rozhodnutí vysvětlovali úctou k tradici svých předků.

PETR BLAŽEK, historik působící v Ústavu pro studium totalitních režimů