Jako „básníka spiritualistu“ označil Václava Renče v recenzi na jeho básnickou prvotinu Jitření (1933) F. X. Šalda. A jako řadu dalších českých spirituálně orientovaných básníků a spisovatelů postihl později Václava Renče (nar. 18. listopadu 1911) nelítostný úděl tehdejších „nepřátel režimu“ – v komunistických žalářích strávil předlouhých deset let (i když mu soud původně v procesu s tzv. Zelenou internacionálou vyměřil dokonce pětadvacetiletý trest). Václav Renč nám zanechal úctyhodné literární dílo: kromě původních básnických sbírek jsou to také vynikající překlady a dramata. Jeho patrně nejznámější básnická skladba, Popelka nazaretská, vznikla právě v komunistickém kriminále. Několika ukázkami z jeho tvorby si připomínáme 110 let od jeho narození.

Jitřní

Dokud si ústa neosvěžíš hojivou rosou jména Ježíš, nedotýkej se slov.

Jsou jedovatá steskem země.

Z vězňova spánku prýští temně a leptá jejich kov, že dřív než stanou na jazyku, rozpadají se v suchém vzlyku jak úsměv hořkých vdov.

Dokud jsi oči z nočních stínů nepozved k čelu Mariinu, i vzpomínek se chraň.

Ty tváře, které v nich se chvějí, se odbarvují beznadějí tak jako tvoje skráň, jak siluety z hloubi sluje.

A pro sen, který pochybuje, sám v sobě nemáš zbraň.

Až jitřní oheň zasvěcení jed vidin v dobré víno mění. A z okna vězňova, zaostřen neprostupnou mříží, na dosah modlitby se blíží ostrůvek domova.

A z hoře tvého mízu saje, mír studánkový v srdci zraje a vtéká do slova.

(Bez ozvěny)

Výroční

Ta léta tlení, hořký dým, jímž do dna duše pročpělý jsem! To propadání jar i zim, v nichž mizí obrys za obrysem pastviště vlahá lidských stád, jež bývala mi domovinou, a všechna zem. A zhasnou snad i drahé tváře. Plynou, plynou a tají jako světlý dým v tom těžkém dýmu pustých hodin, tak marných, jako marně vím, že podruhé se nenarodím.

Ta léta tlení za námi, – před námi čas, co ještě zetlí!

Kéž zhasla už, kéž nemámí naděje blikavými světly!

Kéž netoužím, kéž mohu spát, kéž ve spánku mě potmě minou pastviště vlahá lidských stád!

Denně mým snům jsou domovinou. Přetěžká léta! Ale tíž mučí ten čas, co před nimi byl: jsou dluhy, které nesplatíš, jsou cíle, jichž ses navždy chybil.

Z nich, právě z nich ten hořký dým, jed v žilách, jenž se nerozpouští.

Pláč nade vším, pláč nade vším.

Pláč zasypané studny v poušti.

(Bez ozvěny)

Loretánské světlo

(úryvek) Oroduj za nás, ať v rozbrojích a válkách, které vedem (a sami nedokážem nevésti), v těch číších naplněných vlastním jedem, v bezbřehém, řvoucím lidském neštěstí, v jektání hrůzy, jež nás obklopuje, již obklopujem, jež nám crčí z žil, ve vichru smrti, který světem duje, v útěcích, které nehledají cíl, ve fl agelantství samot jasnozřivých, kdy hroutíme se hanbou ze sebe, v opuštěnosti, stálém hrobě živých, jež mrazí, i když dávno nezebe, v příkrostech rození a umírání, kdy vše je žal a kal a sten a svár, ale i v nyvém, tupém skomírání, v němž plamen světa ztrácí zář i žár, ano, i v studnách sebezpytování (v zrcadle vždy tak netrpělivém) – ať všechno přezní tvoje prosba v Káni: „Nemají vína.“ Božím přílivem ať na tvé přímluvy jsme vyneseni na horu, která strmí z potopy!

Hlubino modrá, duho každodenní, pokoro, která všechno pochopí, Popelko Páně, Boží katedrálo, rozeznívačko nejskrytějších lyr!

Dej, jako dává Syn: za naše málo dej všechno: mír! Bouřlivým duším mír! (Loretánské světlo)