Text začíná skoro děsivou scénou: „V těch dnech, po velkém soužení se zatmí slunce a měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe a hvězdný svět se zachvěje.“ Ti, kdo vybírali úryvek evangelia do liturgie, nás navíc zřejmě chtěli šetřit, protože ho zkrátili o verše, jež mu předcházejí: „ kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor, kdo je na střeše, ať nesestupuje, kdo je na poli, ať se nevrací domů, běda těhotným a kojícím v oněch dnech. (… ) V těch dnech nastane takové soužení, jaké nebylo od počátku světa. A kdyby Pán nezkrátil ty dny, nebyl by spasen žádný.“ (Mk 13,14b-20a).

Žijeme v poslední době?

Člověka při čtení výše uvedených řádků mimoděk napadne, že pokud má být evangelium radostnou zvěstí, tak tady se to moc nepovedlo. Proč Pán potřebuje lemovat svůj druhý příchod přívalem utrpení? Je to snad pro efekt? Jsou ony padající hvězdy pyrotechnickými efekty, jimiž má jeho vstup do tohoto světa vyniknout? Navíc nejrůznější samozvaní vykladači mají zálibu se domýšlet, v jakých dějinných událostech lze nalézt naplnění těchto slov, aby ukázali, že žijeme v poslední době, neboť přesně tohle už bylo v evangeliích předpověděno. A ve vzduchu pak zůstává viset otázka, jestli to opravdu takto pro náš svět milosrdný Bůh naplánoval?

V době, kdy bylo Markovo evangelium napsáno, křesťané prožívali první dávky pronásledování: vyloučení ze synagogy, náboženské i společenské odmítnutí. V následujících letech pak zažijí tvrdé pronásledování od Římanů. Očekávají brzký druhý příchod Páně, na který se těší, protože konečně už nastane Boží království. Místo toho ale přichází pravý opak. A samozřejmě je napadají tíživé otázky, zda to má pořád Bůh ve svých rukou, zda pořád mohou věřit příslibům, že svět bude naplněn.

Evangelista tedy nepíše lidem, kteří by si žili v poklidu a svobodě, a do toho by jim měl potřebu oznámit: Moc se z toho neradujte, protože Bůh pro vás chystá útrapy a pronásledování. Píše křesťanům, kteří jsou těžce zkoušeni, žijí uprostřed pronásledování, a do toho zaznívá: Bůh o tom všem ví, je to v jeho rukou, nejste osamoceni. Po vylíčení všech těchto katastrof končí slovy: „A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Když se toto začne dít, napřimte se a zdvihněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“ Evangelium tedy nechce oznámit, že Bůh má podivnou zálibu v padajících hvězdách a chvějícím se světě, chce říci pravý opak: právě tehdy, když se svět chvěje, je člověku mimořádně blízko. Nepustil to ze svých rukou.

„Když se už větve (fíkovníku) nalévají mízou a nasazují listy, poznáváte z toho, že léto je blízko. Stejně tak, až uvidíte, že se to děje, poznáte, že (Pán) je blízko, přede dveřmi.“ Pupeny fíkovníku jsou neklamným znamením blížícího se léta, přítomnost ran je neklamným znamením Pánovy blízkosti.

Evangelium o konci časů se nás také může ptát, v jakém stavu se nachází naše víra v druhý příchod Páně. Samozřejmě, v Krédu recitujeme, že znovu přijde soudit živé i mrtvé, ale možná bychom si i vystačili s vírou v nesmrtelnou duši. Druhý Kristův příchod se mnohdy stává jakýmsi skoro nechtěným dědictvím po prvních křesťanech, ke kterému se hlásíme, ale už pro nás zdaleka není tak nadějeplnou zvěstí jako pro ně. Když už nic jiného, může být pro nás víra v druhý Kristův příchod tím, co ovlivňuje náš pohled na svět. Pokud je pro nás totiž svět jen kulisou, ve které se odehrává příběh našeho zápasu o nebe, není třeba se o něj nijak zvlášť starat. Jediné, o co jde, je spasit duši, svět je jen obal od sušenek, který se pak stejně vyhodí.

Pokud ale Pán do tohoto světa přijde, pak je vše jinak. Svět pak musí být domovem, jenž má být jednou přetvořen v domov věčný. Má smysl o něj pečovat, zušlechťovat a přetvářet ho. Má smysl malovat obrazy, starat se o přírodu, stavět krásné kostely a divadla, dělat slušnou politiku, chodit na koncerty, pozorovat západy slunce a fotit motýly. A má smysl spolu s prvními křesťany volat „Maran atha!“ a velmi toužit po tom, aby se tento svět už konečně naplnil.