Zatímco na mediálně známé COP21 v Paříži se státy shodly na nutnosti omezit do konce století růst průměrné globální teploty pod hranici 2 °C v porovnání s předindustriální dobou, v Glasgow se jedná o tom, jak toho skutečně dosáhnout. Diskuse je o to složitější, že se nejedná jen o pouhé zamezení emisí skleníkových plynů, na níž máme založené ekonomiky a jejich růst. Musí se řešit i přizpůsobování se dopadům měnícího se klimatu (sucha, vlny veder a zdravotní či finanční následky) a sladění finančních toků i obecně kapacit, aby se politické kroky vzájemně nepodrývaly. Aby se téma řešilo v co největší komplexnosti a s potřebnou rychlostí, musí se brát v úvahu i vazba na degradující životní prostředí, nutnost (celoživotního) klimatického vzdělávání, zavedení inovací nebo zásadní změnu každodenních návyků – počínaje konstruktivnějším smýšlením na našich radnicích a konče rozhodnutími, jaká bude naše večeře.

První týden přinesl řadu pozitiv. Připomeňme závazek Indie dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2070, čímž už všechny hlavní ekonomiky deklarovaly konkrétnější ambici transformovat své hospodářství. Důležitá je i shoda více než stovky států omezit emise metanu, skleníkového plynu, a to do roku 2030 včetně zavedení metodologie, jak snižování evidovat. Pomyslnou třetici pozitiv uzavírá závazek skončit s odlesňováním do roku 2030 a uvolnit na to 19 miliard dolarů z rozpočtů států i firem.

Od COP26 musíme ale očekávat mnohem víc. Dobrovolné deklarace jsou důležité, důležitější je však přetavení idejí a slov do směrnic, do zákonů a do praxe. Na globální úrovni je řeč o nalezení shody např. na způsobu vykazování emisí nebo zavedení mezinárodních trhů s uhlíkem. Přímo v EU a u nás se ale impulzy z jednání musí přenášet do konce využívání fosilních paliv, do podpory obnovitelných zdrojů, kvalitnější rozvojové spolupráce či obchodních dohod a podpory kultury péče. Stranou nemůže zůstat plánování rozvoje měst, aby naše kroky nebyly jen reakcí na krizi, ale i aktivní volbou umožňující kvalitnější a příjemnější život bez obav z měnícího se světa a budoucnosti.

Svět před konferencí směřoval k oteplení o 2,7 °C, globální emise i nadále rostou. Naději nabízí přijímání závazných rozhodnutí v jednotlivých státech a v entitě, jako je EU, síla investic směřujících čím dál více do udržitelných projektů, riziko ztráty reputace „znečišťovatelů“ a dynamika mladé generace a osob, které upozorňují na důležitost plnit vlastní sliby.

Atmosféra v Glasgow není s vědomím rostoucích emisí a souvisejících rizik optimistická. Ve světle pandemických opatření omezujících účast na řadě jednání někteří také kritizují COP26 za neumožnění zapojení všech, kteří chtějí jednání sledovat zblízka. Hlasy těch, kteří se již dnes potýkají s dopady změny klimatu a jsou nejvíce zranitelní, budoucí generace nebo lidé z rozvojových regionů, jsou v jednacích místnostech v menšině. Cena za nečinnost a pomalý nástup změny je přitom v krátkodobém horizontu vysoká právě pro ně.

Účinná odpověď na klimatickou krizi se očekává především od politických lídryň a lídrů. Nechávat řešení na jiných a zbavovat se odpovědnosti není rozumné. Není na to ani čas. Jak uvedl při příležitosti konference papež František, řešení změny klimatu představuje civilizační výzvu ve prospěch společného dobra, přičemž hovoříme „o změně perspektivy, myšlení a vidění, které musí do centra všech našich činností postavit důstojnost všech lidských bytostí dneška i zítřka“. A samotné řešení? „Každý z nás, ať už jsme kdokoli a kdekoli, se může podílet na změně naší společné reakce na bezprecedentní hrozbu změny klimatu a degradace našeho společného domova,“ uvedl papež ve svém poselství v BBC.

Romana Březovská, autorka je analytičkou Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky