Na hřbitovy chodím tuze rád. Má to hned několik výhod. cho tam mi připadá útěšné jako ticho hor, knihoven a bazilik. Mezi tolika lidmi se nikdy necítím osaměle. A co je nejlepší: nikdo z nich ode mě nic nechce. Pro ně už všechna trápení, aspoň ta pozemská, přebolela, kniha jejich života je napsaná, vytištěná, chybí jen vazba a ořízka.

Když chodím mezi těmi hroby, myslím na to, že jednou umřu. Nebojím se smrti, spíš umírání. Vím, jaká je smrt. Viděl jsem ji. Je to chvíle, kdy ve zdrávasech ono „nyní“ a „hodina naší smrti amen“ budou jedno. Největší strach mám z toho, že až tehdy mi dojde, co všechno jsem v životě promarnil a marnotratně poztrácel: vzácný čas, tisíce blízkých příležitosti k lásce, Boží milosti a jeho sny o mně.

Ať mě pohřbí ne s růžencem, ale s tlustou knihou v podpaží. Protože tak jsem žil: tak jsem poznával Boha, tak jsem se modlil, tak jsem žasl, plakal, zoufal si a smál se – a tak zemřel.

Nechci se rouhat. Opravdu jsem před pár lety jakoby umřel, zažil dotek smrti, když jsem se dozvěděl, že mám možná roztroušenou sklerózu. A zase jsem se znovu narodil, když mi řekli, že moje skleróza se, zatím nevíme proč, nějak netrousí a že se mám modlit a žít, protože na ni nejspíš neumřu. A tak se modlím a žiju s knížkou v ruce, protože jinak žít neumím. A tak chci i zemřít.

Přál bych si, aby se lidé na mém pohřbu smáli. Pohřební chvalořeč si napíšu sám. Přece nemůžu něco tak zásadního nezodpovědně ponechat druhým. Živí o nás mrtvých houby ví.

Začnu děkováním. A bude toho tolik, že se k ničemu jinému nedostanu, protože mi bude líto těch, kdo se budou koukat na hodinky a v duchu se ptát, kdy už se mohou přestat dojímat, aby mohli už konečně jít na ten řízek či guláš s chlebem a cibulí.

Až umřu, pomodlete se za mě a zapijte to. Vy živí, prosím žijte. My mrtví ve svém těle uvidíme Život sám.