Lupa
Obsah Obsah
Archiv
Portál
Prosinec 2024
Listopad 2024
Říjen 2024
Září 2024
Srpen 2024
Červenec 2024
Červen 2024
Květen 2024
Duben 2024
Březen 2024
Únor 2024
Leden 2024
Prosinec 2023
Listopad 2023
Říjen 2023
Září 2023
Srpen 2023
Červenec 2023
Červen 2023
Květen 2023
Duben 2023
Březen 2023
Únor 2023
Leden 2023
Prosinec 2022
Listopad 2022
Říjen 2022
Září 2022
Srpen 2022
Červenec 2022
Červen 2022
Květen 2022
Duben 2022
Březen 2022
Únor 2022
Leden 2022
Prosinec 2021
Listopad 2021
Říjen 2021
Září 2021
Srpen 2021
Červenec 2021
Červen 2021
Církev.cz Zprávy Logo Duchovní péče Katolický týdeník E-shop Česká biskupská konference

Obsah:

Perspektivy|Názory|Fejeton P. Karla Skočovského

Fejeton P. Karla Skočovského

9. 11. 2021

Tisk

Na hřbitovy chodím tuze rád. Má to hned několik výhod. cho tam mi připadá útěšné jako ticho hor, knihoven a bazilik. Mezi tolika lidmi se nikdy necítím osaměle. A co je nejlepší: nikdo z nich ode mě nic nechce. Pro ně už všechna trápení, aspoň ta pozemská, přebolela, kniha jejich života je napsaná, vytištěná, chybí jen vazba a ořízka.

Když chodím mezi těmi hroby, myslím na to, že jednou umřu. Nebojím se smrti, spíš umírání. Vím, jaká je smrt. Viděl jsem ji. Je to chvíle, kdy ve zdrávasech ono „nyní“ a „hodina naší smrti amen“ budou jedno. Největší strach mám z toho, že až tehdy mi dojde, co všechno jsem v životě promarnil a marnotratně poztrácel: vzácný čas, tisíce blízkých příležitosti k lásce, Boží milosti a jeho sny o mně.

Ať mě pohřbí ne s růžencem, ale s tlustou knihou v podpaží. Protože tak jsem žil: tak jsem poznával Boha, tak jsem se modlil, tak jsem žasl, plakal, zoufal si a smál se – a tak zemřel.

Nechci se rouhat. Opravdu jsem před pár lety jakoby umřel, zažil dotek smrti, když jsem se dozvěděl, že mám možná roztroušenou sklerózu. A zase jsem se znovu narodil, když mi řekli, že moje skleróza se, zatím nevíme proč, nějak netrousí a že se mám modlit a žít, protože na ni nejspíš neumřu. A tak se modlím a žiju s knížkou v ruce, protože jinak žít neumím. A tak chci i zemřít.

Přál bych si, aby se lidé na mém pohřbu smáli. Pohřební chvalořeč si napíšu sám. Přece nemůžu něco tak zásadního nezodpovědně ponechat druhým. Živí o nás mrtvých houby ví.

Začnu děkováním. A bude toho tolik, že se k ničemu jinému nedostanu, protože mi bude líto těch, kdo se budou koukat na hodinky a v duchu se ptát, kdy už se mohou přestat dojímat, aby mohli už konečně jít na ten řízek či guláš s chlebem a cibulí.

Až umřu, pomodlete se za mě a zapijte to. Vy živí, prosím žijte. My mrtví ve svém těle uvidíme Život sám.

Předchozí článek Následující článek
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou