Ježíš nám ve podobenství o nespravedlivém soudci a prosící vdově připomíná, že je třeba stále se modlit. Jeho slova platí jak kněžím a řeholníkům, tak i všem pokřtěným, kteří jsou podle koncilu „znovuzrozením a pomazáním od Ducha Svatého posvěceni na duchovní chrám a svaté kněžstvo; proto mají setrvávat v modlitbách“.

Protože všem bez rozdílu přichází na pomoc sám Duch, používají kněží i laici Denní modlitbu církve jako osvědčenou pomůcku rozhovoru s Bohem. Když tedy breviář otevřeme, zjistíme, že důležité místo zaujímají kromě příslušných modliteb slova Písma a starozákonních žalmů. Jde vesměs o texty posvěcené dávnou tradicí, které spojují moudrost Starého i Nového zákona a jsou vhodnou pomůckou k meditaci nad obsahem a poselstvím v nich obsažených. Při soustředěné modlitbě roste postupně naše víra, neboť se odvracíme od věcí pouze pozemských k všudypřítomnému Bohu.

Říká se, že každý začátek je těžký, ale u modlitby breviáře tomu tak být nemusí. Laik není přece povinen pomodlit se všechny části počínaje modlitbou se čtením až po závěrečný kompletář. Řada bratří a sester se denně napojila na prosby církevního společenství tak, že se spokojují modlitbou uprostřed dne a vybírají si její dopolední, polední nebo odpolední formu. Modlitba se skládá z úvodního hymnu a pokračuje žalmy, krátkým čtením, veršem a závěrečnou modlitbou. Časově není náročná a je použitelná kdykoli během příslušného dne. Podobně je sestavena modlitba před spaním. Dříve nebo později, podle časových možností, je vhodné přidat modlitbu ranních chval a pak nešpor, které jsou hlavními částmi denní modlitby. Modlitbu se čtením se můžeme modlit kdykoli ve dne a samozřejmě i v noci. Tak se duchovně a aktivně začleňujeme do společenství Kristovy církve.