Bolavým a nadále neudržitelným problémem české společnosti je obrovská předluženost (snížit by ji mohlo tzv. Milostivé léto, pozn. red.). V Česku je vedeno 4,3 milionu exekučních řízení proti více než 700 tisícům lidí, nepočítaje rodinné příslušníky. Drtivá většina dlužníků se přitom potýká s vícenásobnou exekucí. Pouze zlomek (115 tisíc) zadlužených aktuálně využívá možnosti zákonného procesu oddlužení. Ročně jím projde jen kolem 25 tisíc osob, které tak získají naději na nový ekonomický a často i životní restart. Systém je ovšem stále nastaven tak, že podmínky nedávají lidem možnost vymanit se z koloběhu dluhů, což vede ke ztrátě motivace najít si legální práci a se svými dluhy něco dělat.

Příčin neuspokojivého stavu je řada. Není zaručena nestrannost a nezávislost exekutorů, protože jsou ekonomicky závislí na jedné straně právního vztahu – na věřiteli. Dlouhá je délka procesu oddlužení odrazující je podmínka pro odepsání dluhů po dlouhých pěti letech v oddlužení, dále je to nedostupnost oddlužení pro nízko příjmové skupiny, nefunkční chráněný účet, složitý systém srážek a příliš nízké nezabavitelné minimum v oddlužení (8 tisíc, resp. při insolvenci 7 tisíc korun). Oddlužení by mělo být přístupné všem, kdo o něj mají zájem. Situaci by ulehčilo i zavedení principu jeden exekutor na jednoho dlužníka. Rozhodně je také nutné zamezit vzniku dětských dluhů.

Dostupné bydlení

V programovém prohlášení nové vlády by neměly chybět snahy o zvýšení dostupnosti a kvality pomoci lidem bez domova. Sem patří i boj proti obchodu s chudobou v rámci dluhové problematiky. Zranitelné osoby mají právo na vhodnou pomoc a ochranu před nuceným vystěhováním. Osobám bez domova musí být poskytnuto přiměřené přístřeší a služby, aby se podpořilo jejich začlenění do společnosti.

V oblasti dostupného a sociálního bydlení se stále čeká na přijetí komplexní legislativy, která bude klást důraz na prevenci, bude realisticky nastavená, včetně udržitelného a systémového modelu jeho financování. Mělo by dojít i ke sjednocení pravomocí a povinností obcí na poli sociálního a dostupného bydlení.

Kromě udržitelného a předvídatelného financování sociální práce a dalších měkkých nástrojů jsou naléhavě potřeba masivní investice do rozšiřování sociálního a dostupného bytového fondu obcí – aktuálně plánovaná státní podpora umožní postavit zhruba 190 sociálních bytů ročně v celém Česku, přičemž zapotřebí je kolem 60 tisíc bytů. Státní podpora investic do sociálního bydlení musí odpovídat rozsahu problému. V některých západních zemích tvoří výstavba sociálních a dostupných bytů mnohonásobně větší podíl (třetinu či čtvrtinu) z celkového počtu nově postavených bytů.

Charita ČR rovněž navrhuje zrušení poslední novely v oblasti hmotné nouze a bydlení nebo revizi dávek tak, aby pomáhaly ve chvíli, kdy je člověk potřebuje, a motivovaly k návratu do zaměstnání.

Z pohledu charitní praxe je nutné zlepšit podporu inkluzivního pracovního trhu. Je potřeba usnadnit přístup na trh práce osobám znevýhodněným z důvodu zdravotního postižení nebo z jiných příčin (z důvodu věku, etnické příslušnosti, genderu či sociálního vyloučení). Stát by rovněž měl podpořit rozvoj sociální ekonomiky, včetně sociálního podnikání, které plní i veřejně prospěšnou funkci a pomáhá v začleňování. To je třeba dostatečně legislativně ukotvit a vytvořit podmínky pro jejich vznik a fungování, aby nebyly zatíženy nadměrnou administrativou.

Do oblasti zaměstnanosti patří i prevence předčasných odchodů ze vzdělávacího systému a podpora návratu do škol a rovněž i možností pozdějšího získání kvalifikace a různých forem celoživotního vzdělávání.

Na trhu práce je stále nutné se zabývat rovným odměňováním a postavením mužů a žen. To ovlivňuje i rozložení péče o děti a blízké mezi muže a ženy, slaďování péče o rodinu a zaměstnání, dostupnost předškolní péče, patřičné ohodnocení péče o děti a blízké, kdy je třeba vnímat péči jako plnohodnotnou práci. Trendem by mělo být i snižování feminizace určitých profesí.

Sociální péče by měla být poskytovaná v přirozeném prostředí ve formě terénních služeb, ale důležitá je také neformální práce v rámci rodiny či komunity. Zákonodárci by mohli myslet na vrácení převedených 10 % dotace finančních prostředků z Evropského sociálního fondu na podporu „měkkých“ sociálních projektů a změnu pravidel k finanční spoluúčasti, která neumožňují menším neziskovým organizacím získat z fondu peníze na podporu sociálních projektů. V neposlední řadě považuji za důležité zefektivnit fungování dávkového systému, tedy zajistit včasné doručení dávek příjemcům či sjednotit pravidla pro mimořádnou okamžitou pomoc, tak aby fungovala ve chvíli, kdy je lidé potřebují. Pomohlo by také, aby se mzdy dorovnávaly okolním zemím a zvyšovaly se s růstem inflace.

Autorka je manažerka pro advokační činnost Charity ČR, připomínkuje zákony v sociální oblasti