Skaut, který byl za války vězněn gestapem, totální nasazení a setkání s Hitlerem, pastorace mezi šumavskými Němci po válce, útěk před komunisty za hranice, misie v Alžírsku před vypuknutím občanské války, vybudování sítě českých duchovních center v Německu, práce v Rádiu Svobodná Evropa… O čem psát dřív? Možná ale mnohem důležitější než to, co stihl Karel Fořt v životě vykonat a zažít, je jeho životní postoj, který může inspirovat i do dnešních dnů.

Karel Fořt (1921–2014) mohl v životě mnohokrát zatrpknout, vzdát to, zůstat lhostejný či nekomplikovat si ničím život. Mohl se v šumavském pohraničí nějak domluvit s církevním tajemníkem a sem tam udělat malou úlitbu režimu. Mohl se v misiích starat jen o své ovečky a nic nemít s okolním muslimským světem. Mohl si žít v Německu v závětří a nejezdit po celé zemi a nepropojovat české krajany atd. Místo toho zvolil život velmi nejistý, dobrodružný, namáhavý, ale naplněný.

Možná to bylo dáno už tím, že pocházel z rodiny prvorepublikového četníka, takže smysl pro povinnost, odpovědnost, spravedlnost, ale i odvahu a pomoc druhým (jeho tatínek pomáhal řešit romskou problematiku) měl už odmalička před očima. A pak ho vycvičil i skauting, takže v první životní zkoušce na českobudějovickém gestapu obstál ještě jako student se ctí. Stálo ho to vyražený zub. Po válce nepropadl nespravedlivé kolektivní mstě a stihl být duchovní oporou hrstce šumavských Němců na Horské Kvildě. Nesedl na lep ani nastupující totalitní moci, která se snažila ho nejprve získat na svou stranu. Když mu hrozilo zatčení, na poslední chvíli unikl přes hranice.

Asi nejinspirativnější je dnes jeho pobyt v alžírské Batně, městě sv. Augustina. Jeho otevřenost a schopnost dialogu, s nimiž místy předbíhal i Druhý vatikánský koncil, mu otevřela srdce mnoha místních lidí, křesťanů i muslimů. Pak ale toto pokojné soužití rozleptala občanská válka, tzv. národně-osvobozenecký boj spojený s terorem. Jemu padl za oběť i Fořtův muslimský přítel Ali, kterého zavraždili teroristé, když se k nim nechtěl přidat. Ale ani tentokrát nezačal Fořt nenávidět a spravedlivě rozlišoval mezi pachateli a nevinnými.

Karel Fořt zkrátka uměl využít i nepříznivou životní situaci jako výzvu či šanci něco dobrého udělat když musel už kvůli příliš horké půdě z misie odejít, stal se duchovním otcem českých emigrantů v Německu. A krajané za železnou oponou ho zase znali jako Otce Karla z vysílání Svobodné Evropy, v jejíž české redakci se mohl potkávat s Karlem Krylem, Ivanem Divišem aj.

Knižní rozhovor, který jsem s Karlem Fořtem před lety dělal, se jmenoval Život voněl člověčinou. Pro mě ale život Karla Fořta voněl svobodou. Díky tomu, že uchopil emigraci jako výzvu, a ne jako křivdu, nebyl svázaný českými poměry, dokázal přemýšlet v širších souvislostech, s nadhledem a nebál se odlišností. I jeho pohled na českou církev byl nesen vědomím, že žila čtyřicet let v nesvobodě a některé zvyklosti si nese jako zátěž s sebou.

Za nejdůležitější proto pokládal otázku: Jak oslovit dnešního člověka, pro něhož jsme stále uzavřenou skupinou pěstující si svůj svět? Základní podmínkou pro něj byla otevřenost církve, která má být nadto laskavá a přívětivá. „Přitom nelze říct, že by Češi byli ke křesťanským hodnotám hluší. Když přijedu do jižních Čech, všímám si, kolik je mezi zdejšími lidmi dobra a lásky, tedy hodnot majících své kořeny v křesťanství. Nikdy se mi například nestalo, že by mě v budějovickém trolejbuse nechali mladí lidé stát, ačkoli nejsem stařeček o holi… Podobných každodenních drobností bych mohl jmenovat spoustu a jsou pro mě známkou, že mezi lidmi je pořád ještě velká zásoba dobra – jde jen o to, aby ho dokázali opět naroubovat na správné životodárné kořeny, aby nepodléhali ‚blbé náladě‘, cynismu či rezignaci. Jako křesťané jsme bohužel k těmto lidem dosud nenašli schůdnou cestu,“ řekl před patnácti lety Karel Fořt. Mohl by svůj názor dnes poopravit? Ostatně trocha té jeho otevřenosti a laskavosti by nám pomohla i v právě nastoupené synodální cestě.

Autor je hlavní editor KT a spisovatel