Zibi, Toníku, co vy a podzim? Jaký je to pro vás čas?

Z: Neměli jsme mluvit o Cestě 121?
T: Vždyť to je otázka k Cestě 121. Podzim života. To je Cesta 121.

Z: Jasné, tak je hned vidět, kdo je chytřejší :-). Narodil jsem se v září. Je to mé nejbližší roční období. A taky se k podzimu, životnímu podzimu, blížím. 
T: Já bych to neviděl tak černě, Zibi, nepůsobíš tak…
Z: Podzim života může být jako příroda, barevný, hezký. Přesně, jako se ho snaží dělat kněžím Cesta 121.

Jak se vlastně propojily vaše cesty? Jak vznikla vaše spolupráce?

Z: My se známe tak dlouho, že už si to nikdo z nás nepamatuje.
T: Už to zapadalo listím.

Proč vůbec vznikla Cesta 121?

T: Chtěli jsme kněžím nabídnout alternativu ke kněžským domovům. Když kněz dosáhne určitého věku, už je mu zatěžko se stěhovat. Domácí prostředí se pro něj stává důležitějším než kdykoliv předtím. A my se snažíme kněžím umožnit, aby trávili podzim života v prostředí, v němž se cítí být doma. Nemusí to být nutně fara v živé farnosti. Může jít o klidnější místo. Důležité je, aby tam měl kněz svou postel, výhled z okna, na který je zvyklý, lidi, které zná a oni znají jeho, ochotné ruce, které pomohou. A i když má od doktora zakázáno sladké, tak aby si klidně ten koláč mohl dát, protože je zkrátka doma a je jen na něm, jak se rozhodne.
Z: Já budu trošku více kritický, protože o vyspělosti společnosti a země svědčí to, jak se dokáže postarat o své seniory. To znamená o tu skupinu lidí, kteří budovali současnost. Když kněz vstoupí do kněžské služby, jeho příjmy jsou takové, že mu stačí pouze na živobytí, ale nemůže se osamostatnit. Což normálně v životě bývá. Ale kněz nemá šanci, aby vydělal tolik, že by si pak v důchodu, který je odměnou za jeho pracovní život, řekl: Teď si budu žít, přestěhuji se z fary, nebudu nikomu překážet, pronajmu si byt. A tady vidím velký problém, že kněz nemá šanci, aby se dostal aspoň na průměrnou životní úroveň. Byl jsem teď na jedné konferenci, kde bylo více kněží, a když jsem se kolem sebe podíval, bylo mi smutno, protože jsem měl pocit, že jsem na schůzi bezdomovců. Už to, jak kněží vypadají, že se někteří nedokážou o sebe postarat. Což bych nevyčítal církvi, ale je zkrátka vidět, že se o ně nemá kdo postarat. Nikdo jim neřekne, prosím tě, to sako nosíš už 30 let, už bys jej mohl vyměnit, anebo kup si nové boty a nechoď pořád v těch sandálech s ponožkami s dírami.

Zibi, jakým způsobem podporuješ Cestu 121?

Na všech svých besedách o Cestě 121 mluvím, propaguji ji, říkám druhým, co je to za sdružení, a poukazuji na jeho potřebnost. A pak po každé besedě požádám diváky, aby na ni přispěli. Jezdím na besedy po celé republice a ta propagace mi přijde důležitá taky proto, že jsem sám kněz a znám tu situaci. Já se mám oproti jiným starším kněžím dobře, a tak bych chtěl i těmto svým kolegům něco málo tímto způsobem dopřát. Kromě toho čas od času dělám benefiční besedu, kdy výtěžek jde právě na Cestu 121.

Spojuje vás, že jste oba srdcaři. Kde se ve vás vzala touha pomáhat druhým lidem?

Z: Je to něco, co jsem zdědil po rodičích. Často říkám, že není pravda, že lidi nemocní, chudí, postižení potřebují nás zdravé, silné, bohaté, ale my potřebujeme je, protože zde se můžeme projevit jako lidi. Já se mohu projevit jako člověk.

T: Mám to od dětství. Když jsme chodili na základní škole do zoo, tak jsem zásadně chodil ke klecím, kam nikdo nechodil. Bylo mi líto zvířat, o které nebyl zájem, nikdo si jich nevšímal. Takže všichni byli u lachtanů a medvědů, jen já stál u králíků, které měl i děda na chalupě. Mimochodem, nedávno mi dcera říkala, že to má stejně, tak to mě dojalo.

Také vás spojuje vášeň k fotbalu. Ty jsi, Toníku, slávista a Zibi fandí Viktorce.

T: A zrovna je Plzeň v tabulce první. Tenhle rozhovor jsme měli dělat vloni! Z: Nedávno jsem byl ve Varšavě a tam jsem fandil Slavii.

T: Viděl jsem tě v televizi a hned jsem si říkal, že jsi konečně prozřel. „(směje se)'

Z: Já jsem tam byl náhodou. Ale člověk se asi s tím zajímavým ksichtem pro kamery narodí, protože tam bylo 30 000 lidí a oni si vyberou zrovna mě. Takže moje tajná cesta skončila fiaskem. Ještě totiž pořádně fotbal nezačal a už mi pípaly esemesky, co tam dělám. Fotbal jsem hrál od dětství a sport mě naučil dělat maximum pro výhru a umět prohrát. O tom je život a toho se pevně držím. Tohle mi z fotbalu zůstalo.

T: Pro mě je fotbal vášeň. Za Slavii jsem závodil, byli jsme atletická třída. Podle zápasů Slavie jezdíme na dovolenou, když je o víkendu utkání, jedeme na chalupu jen na den, pak se musíme vrátit. No, a když zápas přeloží, tak překládám schůzky v kalendáři, protože se nedá nic dělat.

Z: Jasně, to já taky mám dle toho nalajnované, prostě přes to nejede vlak. Jak kdysi řekl Jan Pavel II., z těch nejméně podstatných věcí v životě je fotbal nejdůležitější.

Zbývalo ještě pár otázek, ale Toníkovi volá Jiří Strach, který se má večerní besedy rovněž zúčastnit. Následně vstupuje do restaurace, pozdraví Pozdrav Pán Bůh a přiznává se, že si myslel, že je začátek o hodinu dřív. Zibi se pak na okamžik vzdálí a Jirka oznamuje, že je Zibiho tiskový mluvčí a v rozhovoru je prý možné pokračovat. Položím tedy otázku, jaké cesty respondenty čekají, a tiskový mluvčí Jiří Strach odpovídá: „Čekají nás zásadně cesty duchovní. Protože my intelektuálové, notabene katoličtí intelektuálové, my jinou cestu ani mít nemůžeme. Já si taky myslím, že nás čeká cesta na hrad.“

Zibi přichází a ptá se Jirky, zda bude kandidovat.

J: To ponecháme čtenářům jako nezodpovězenou otázku…

RENÁTA HOFFMANNOVÁ