Nedávno stoletý P. Karel Exner je nejen v Nové Pace známou osobností. Aby také ne, na severovýchodě Čech žije už od roku 1982 a jako tamější farář věnoval duchovnímu životu města mnoho sil. Stojí například za potřebnou opravou místních kostelů. I proto ho tam v roce 2006 jmenovali čestným občanem. Do nedávna ještě vypomáhal v duchovní správě a dnes se věnuje zaslouženému odpočinku.

Kněžský život P. Exnera je dlouhý a bohatý, vždyť za poslední století se svět změnil takřka k nepoznání. „Za dobu mého života došlo k úžasným technickým převratům. Z dětství si pamatuji, jak jsme pracovali na poli, většinou ručně, protože moc strojů nebylo. Pamatuji si také, jak jsme zaváděli elektřinu, jak se rozsvítila žárovka pětadvacítka. Jé, to bylo světla! To jsme se tehdy divili,“ vzpomíná s úsměvem.

Karel Exner se narodil 21. prosince 1920 ve Studenci na Semilsku. V roce 1939 vstoupil do semináře v Hradci Králové, kde mezi jeho spolužáky patřil i pozdější biskup Karel Otčenášek. Vysvěcen na kněze byl o pět let později, ještě před koncem války. Začátky P. Exnera byly podle jeho slov „takové pomalejší“. „Byl jsem mnohem více doma na faře a lidé hodně přicházeli za mnou. Bylo běžné, že kněz měl jednu či dvě farnosti, dnes jich má mnohem více, takže takový poklidný život už vůbec nepřipadá v úvahu,“ vysvětluje. Neměl tehdy také ani žádný povoz a za věřícími se vydával často pěšky nebo na lyžích. Později pak přibyl moped, motorka i malý, a ještě později i větší „fiátek“. „Postupně se všechno zdokonalovalo. To mělo samozřejmě vliv i na duchovní profil člověka. Pohání ho to kupředu a lidé více spěchají,“ zamýšlí se kněz, který aktivně řídil až do 95 let.

Pod komunistickým dohledem

Jelikož se P. Exner narodil na začátku dvacátých let, většinu neblahých událostí minulého století zažil už jako dospělý muž, bohoslovec a později kněz. Zvláště nástup komunistů po roce 1948 idylický život zcela změnil na dlouhá desetiletí. P. Exner byl zatčen a prošel internací. „To bylo v roce 1950, když jsem působil v Horních Štěpanicích v Krkonoších. Tam si pro mě tehdy přišel ve čtyři ráno církevní tajemník v doprovodu esenbáka a příslušníka StB. Odvezli mě do Želiva, kde už byla spousta kněží, zejména řeholníků,“ popisuje trauma.

Zajímavou etapou byl i pobyt v klášteře v Hájku u Prahy, kde se režim snažil mladé duchovní „převychovat“. To se ale zjevně nepovedlo. P. Exner pak nastoupil na vojenskou službu, samozřejmě u oddílů PTP, a později přišel i o státní souhlas, který byl nutný k veřejnému výkonu kněžského povolání. „Potom jsem pracoval ve fabrice jako skladník. Jednou z ničeho nic za mnou přišel předseda místní buňky KSČ, že prý půjdu opět do duchovní správy. Myslím si, že to zařídil, protože si kněze mezi dělníky nepřál,“ domnívá se. Paradoxně před odchodem z továrny získal ocenění za vzornou práci. Je tak dalším z příkladů duchovních, kteří i takové těžkosti dokázali se ctí přestát.

P. Exner pak vystřídal celou řadu míst, po restartu kněžské dráhy začínal v Posázaví a osmnáct let byl ve Světlé nad Sázavou. „Tam mě obvinili z nějaké provokace, ale byla to jen záminka, aby mě odtamtud odstranili,“ říká s tím, že poté působil v mnohem méně lidnatém pohraničí. Na začátku osmdesátých let přišel do Nové Paky, kde zažil i revoluci a počátky působení v nových, svobodných podmínkách. „Najednou se na náměstí u sochy Panny Marie začali srocovat lidé a rozsvěcovaly se svíčky. Pak se ujal slova jeden muž a zanedlouho se stal ve městě starostou,“ vrací se P. Exner k listopadu 1989.

I pro duchovní nastalo zcela nové období. „Najednou mě nikdo nehlídal. Desítky let jsem byl pod kontrolou režimu a církevního tajemníka, který mi schvaloval i to, kam jsem chtěl jet na dovolenou,“ vzpomíná na největší úlevu. V devadesátých letech však bylo také nutné začít pracovat na odstraňování škod, které čtyřicet let nesvobody přineslo. Ty samozřejmě nebyly jen materiální, ovšem kostely laxním přístupem úřadů velmi utrpěly. I s opravou kostelů se však novopacký duchovní správce vypořádal, jeho jméno je spojeno i s obnovou kostela sv. Mikuláše a klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie. V roce 1991 se navíc stal proboštem královéhradecké katedrální kapituly.

Vždy jsem měl domácnost

Jako farář působil až do roku 2005, kdy v pětaosmdesáti letech odešel do důchodu. Ve farnosti ale nadále vypomáhal. Dodnes za ním přicházejí lidé ke svátosti smíření i duchovnímu rozhovoru. K udržování pravidelného rozvrhu osobní modlitby mu pomáhají i TV Noe a Radio Proglas a rád se začte i do Katolického týdeníku.

Jako recept na dlouhý a naplněný život zmiňuje pravidelný režim. „Základem všeho je řád. Život musí být přirozený, lidský. Také jsem měl štěstí, že jsem měl vždy domácnost,“ zamýšlí se. „Dlouhou dobu mi pomáhala sestra. Vždy jsem také měl pravidelné a pestré jídlo. To udělá hodně, a přitom se to často opomíjí,“ dodává s tím, že je třeba pamatovat i na morální řád ve vztahu ke Stvořiteli, k bližním i k dalšímu stvoření. „Pak to bude fungovat,“ dosvědčuje.

Každodenní pomoc

Dnes P. Karel Exner slaví mše sv. ve svém bytě na novopacké faře, který mu pomohla vybavit i Cesta 121. „Cesta 121 do mě investovala už spoustu peněz. V roce 2016, kdy ještě jsem běhal po schodech jako čamrda, mi nabídli schodišťovou sedačku. Nejdříve jsem ji nechtěl, ale později jsem byl vděčný,“ popisuje duchovní, který dodnes bydlí v patře. „V roce 2018 jsem měl jet do Lurd a Cesta 121 mi nabídla zaplacení letenky. Kvůli zdravotním potížím se ale odlet nekonal a peníze jsem vrátil. Jim to ale bylo líto a chtěli pro mě i tak něco udělat. Jako dárek jsem dostal vybavení do koupelny a spotřebiče do kuchyně,“ přidává.

Vděčnost i výzva

S každodenním životem knězi pomáhá s finanční podporou sdružení, které tu je pro potřebné duchovním, Marcela Nováková, která se už před narozením dětí věnovala práci pečovatelky. „Chtěla jsem otci být nablízku a prakticky mu pomoci. Nejenom z vděčnosti, jak se choval ke mně, ale i dalším lidem ve farním společenství. Pravidelně se věnoval manželům, pro mě jako mámu od několika dětí bylo osvěžující ho slyšet třeba jen při nedělní bohoslužbě,“ vysvětluje svou motivaci.

„V dětství a v dospívání mě ovlivnili salesiáni. Ta jejich formace mně vložila do srdce takovou myšlenku, že pokud něco chcete změnit, tak musíte začít od sebe,“ uvádí Nováková, pro kterou je každý den výzvou, jak skloubit náročnou práci s péčí o početnou rodinu. „Jsem spokojený, protože mohu být doma a dostává se mi překrásné péče,“ uzavírá P. Exner.