V centru Prahy je tolik zajímavostí. Proč si vybrat k prohlídce zrovna Malostranský hřbitov?

Třeba proto, že jako hřbitov vůbec nevypadá. Když vítám návštěvníky, říkám: „Na Smíchově je opuštěný hřbitov, ale vypadá jako stará zámecká zahrada.“ Jde o citaci z knihy Svatá holčička, kterou sepsal František Kožík. Inspiroval se náhrobkem dívenky ležící na kamenné desce – stále je obklopen květinami a hračkami. Podle legendy šlo o andělskou bytost, která pomáhala ostatním a dodnes dává pozor na všechny děti.

Ale pořád jde o hřbitov. Jaký smysl má procházka mezi náhrobky?

Třeba nám připomene rčení „světská sláva, polní tráva“. To doslova platí v případě významných barokních představitelů Prahy, Kryštofa Dientzenhofera a jeho syna Kiliána Ignáce Dientzenhofera, kteří jsou tady pohřbení. Nevíme bohužel přesně kde, to místo známe jen přibližně. Každoročně vydáváme publikaci k osobnostem, které jsou u nás pochované, ale je to málo. Rádi bychom měli naučnou stezku podobnou té, co je na Olšanských hřbitovech. Upozorňujeme také na projekt Adopce hrobu Správy pražských hřbitovů. Naše návštěvníky pak odkazujeme k dalším procházkám po „živých“ hřbitovech, protože u nás se nepohřbívá od roku 1895. Byl zde pohřbený třeba Karel Jaromír Erben, ale jeho ostatky byly pak přeneseny na Olšany, do později vybudované rodinné hrobky. Říkáme návštěvníkům: Běžte se podívat i tam.

Taková meditace mezi náhrobky i slavných lidí vede k uvědomění si konečnosti života.

Každý hřbitov je specifický. Když se třeba vydáte na Vyšehrad, narazíte na náhrobek někoho, koho ještě máte v živé paměti – třeba Waldemara Matušky – a ten pocit konečnosti života bude ještě bližší.

A co hřbitov, to jiná kronika.

Ano, náhrobek si spojíte s osudem člověka, jehož příběh je obecně známý – zmiňme třeba hrob Karla Čapka na Vyšehradě. Víte dobře, kdo to byl a za jakých okolností zemřel. Možná pocítíte tu beznaděj, která ho obklopovala, i když já doufám, že měl v srdci také naději, i když věděl, na prahu čeho jsme tenkrát jako národ stáli. No a pak můžete zamířit třeba do Ďáblic, kde byli patrně pohřbeni parašutisti a donedávna i farář Josef Toufar. A mnozí další. A hned tu naději v srdci Karla Čapka, o kterém jsem mluvila, pocítíte silněji.

A z Ďáblic to pak vezmeme do Resslovy ulice. Historie je přímo hmatatelně živá, přitom nese jak vědomí konečnosti života, tak poselství o silné víře a naději.

Ano. Vrátím se k Malostranskému hřbitovu. Tady tak silnou emoci asi neprožijete, hudebníci mozartovské generace nebo jiní velikáni baroka nám budou blízcí asi jako obraz na zámku či omšelá historická stavba. Ale je to dobrý začátek k tomu, vnímat hřbitovy jako živou kroniku, která nedá zapomenout na milníky naší historie. A pokojně nám připomene zmíněnou konečnost života. To vše pod konejšivou ochranou letitých stromů a ticha.