Před lety jste byl člověkem, který se tzv. oblékal do sedmi kůží básníka, spisovatele, technika, podnikatele, vydavatele, horolezce a cestovatele. Kolik kůží máte dnes?

Víc jich už sedřel čas, tu cestovatelskou zase poznamenala pandemie… Ale i já sám okruh svých zájmů postupně vědomě zužuji. Vlastně se věnuji už jen poezii, a to ve třech podobách: při vydávání, psaní a překládání.

Narodil jste se v Košicích, ale vaše rodina pochází z Ružomberka-Černové, kde se narodil významný slovenský politik a katolický kněz Andrej Hlinka. Na Slovensku se jeho jméno podařilo jakžtakž rehabilitovat, ale českému čtenáři je stále neznámý. Jak byste ho charakterizoval pro české publikum?

Andrej Hlinka byl ružomberský farář s rozhledem, výborný řečník a organizátor, mluvil několika jazyky, pozvedl město Ružomberok a usiloval i o pozvednutí slovenského národa. Jako osobnost vyrostl v době vystupňované maďarizace na přelomu 19. a 20. století a jeho jméno se zviditelnilo v souvislosti s Černovskou tragédií, kdy uherští četníci při pokusu o násilné vysvěcení kostela 27. října 1907 zastřelili 15 lidí (ti zde protestovali, aby posvěcení provedl namísto suspendovaného místního rodáka Andreje Hlinky maďarsky hovořící slovenský kněz Martin Pazúrik, a velitel četníků vydal v panice rozkaz ke střelbě do protestujících – pozn. red.). Událost zastihla Hlinku na přednáškovém turné v Čechách a na Moravě a ve veřejnosti mimořádně zarezonovala. Je třeba si představit tehdejší svět v dobových souvislostech. Andreji Hlinkovi šlo o spravedlivou věc, o odstranění křivd a uplatnění práva Slováků na sebeurčení. Koncem první světové války výrazně přispěl k rozhodnutí pro česko-slovenskou orientaci. Následující období jeho působení výstižně zhodnotil Petr Pithart, předseda české vlády, v rozhlasové relaci „Živá slova“ 7. října 1990: „První republika byla především český stát, už tehdy nadmíru centralistický… I když Češi zpočátku Slovákům pomohli v nouzi nejvyšší, promeškali okamžik, kdy Slovensko vzneslo oprávněný požadavek vlastní autonomie. Výsledkem dvacetiletého soužití obou národů ve společném státě bylo také slovenské zklamání. Jeho mluvčím se stal Andrej Hlinka, kterého si osobně vážím jako člověka ryzího charakteru…“

Máme si Andreje Hlinku spojovat s nechvalně známými organizacemi jako Hlinkova mládež a Hlinkova garda?

Na podobnou otázku odpověděl už prezident Václav Havel: „To by nebylo spravedlivé, protože zemřel ještě před válkou.“ Hlinkovy postoje krásně shrnuje článek, který vyšel tři dny po jeho smrti 19. srpna 1938 v Židovských novinách: „Ctil své židovské spoluobčany a vážil si jich… Jeho bystrý zrak poznal duševní hodnoty ružomberské židovské inteligence, se kterou se rád stýkal… Směr, který v posledních letech zdomácněl u jedné části jeho okolí a našel odraz i v tisku, mu nebyl po chuti a neschvaloval ho. Jasně to pojmenoval v rozhovoru s místopředsedou Židovské strany v ČSR dr. Matějem Weinerem, kde odmítl veškerou náboženskou nebo rasovou nenávist a přitakal k nutnosti pokojného soužití křesťanského a židovského obyvatelstva.“

Andrej Hlinka byl vícekrát v Praze a nějaký čas jste tam strávil i vy – jako student elektrotechnické fakulty ČVUT. Jak na studia vzpomínáte?

Hlinka byl v letech 1918–1938 poslancem Slovenské lidové strany v poslanecké sněmovně v Praze. Já jsem byl jenom student na vysoké škole. První dva ročníky jsem absolvoval v Poděbradech na zámku, až pak jsem se dostal do Prahy a tříleté „pražské období“ mě poznamenalo na celý život.

Dostala vaše křídla rozlet právě díky vysoké škole, akademickému prostředí nebo komunitě lidí, s nimiž jste přišel do styku?

Praha pro mě byla v 70. letech největším kosmopolitním městem v dostupném světě na naší straně železné opony. Městem bohatým po kulturní, intelektuální i historické stránce, což bylo cítit na každém kroku. Rád jsem po něm chodil pěšky a uvědomoval si, že stejnými ulicemi kráčely v mládí takové budoucí slovenské osobnosti, jako básník Ivan Krasko, spisovatel Jozef Gregor Tajovský, hudební skladatel Mikuláš Schneider-Trnavský, generál Milan Rastislav Štefánik a mnozí další.

Navštěvoval jste tam také autorské večery Zelené peří Miroslava Kováříka, četl jste nápisy na Werichově zdi, zažil jste malíře Jana Zrzavého, básníka Vladimíra Holana… Co pro vás mělo největší význam?

Doplnil bych ještě Václava Hraběte. Významné bylo vše, včetně publikování básní v Mladém světě a Tvorbě. Vzpomínám si, že duchovně, ale také odvážným a otevřeným myšlením, mě obohacovaly přednášky v kostele sv. Ignáce z Loyoly. Zrzavý měl ateliér naproti hospodě U Brabantského krále. Holan mi ve svém bytě nedaleko Karlova mostu, už na smrtelné posteli a ochromenou rukou, kterou vedla jeho žena, podepsal knihu Na celé ticho. Ta kniha je pro mě dodnes vzácnou relikvií.

Kdo tvoří vaše „české inspirace“ dnes?

Myšlením a postoji je mi blízký Petr Hruška, právě čtu jeho knihu V závalu. Se zájmem sleduji Petra Borkovce. Kamarádské vztahy mě spojují i s básníky, jako jsou Vít Slíva, Josef Mlejnek, Michal Maršálek, z mladších Radek Štěpánek, Vojta Kučera a další.

Přestože vás formovala Praha a české kulturní prostředí vůbec, nikdy jste nezapomněl na domov – na rodné Košice, „rodičovskou“ Černovou a dnes také na Kordíky u Banské Bystrice, kde žijete. Čím je pro vás domov?

Dnes je pro mě domov tam, kde je se mnou manželka. To s ní zažívám všechno, co se s domovem pojí. Pocit domova je magnetem i pro děti a vnoučata. Domov je velice nabitý pojem, znamená mnohem víc než jen poštovní adresu.

Nejlépe o vašem vztahu k rodné hroudě podle mě vypovídá „Pouť k sobě“. Je potřeba – řekněme, že nejen pro spisovatele, ale i pro každého člověka – nahlížet do svého nitra, najít cestu k sobě samému? Co tam můžeme objevit?

Neklid. V jistém čase jsem měl pocit, že mě oslovuje moje cesta kolem světa. Tak jsem si sedl a začal ji poslouchat: Arbat – Austrálie – Slovensko. Vznikla kniha, o které by se dalo říci: Objetím světa dostal jsem se domů.

Byla pro vás „Pouť k sobě“ jakousi formou meditace nebo kontemplace?

Ano, přesně tak.

Zopakoval jste ještě někdy další putování k sobě?

Myslím, že vícekrát. Například ve sbírce básní Za městem a také v knihách Lamium album a Rosa mystica – v nich jsem se za výtvarného doprovodu Jána Kudličky věnoval tématům Piety a Madony – obě v sobě cítím jako hluboce zakořeněné.

Známý jste zejména jako básník, ale celý život jste se věnoval počítačům a telefonům. Po studiu jste pracoval v Závodech výpočetní techniky, později jste si založil vlastní firmu. Jdou technika a poezie dohromady?

Vůbec se nevylučují. Přitahoval mě vícerozměrný život. A báseň může své podhoubí najít v čemkoli.

Před poezií většinou cítím bázeň, jiní čtenáři možná spíš strach, že jí neporozumějí. Jak se poezie nebát?

Čtenáři a poezie jsou ve vztahu, který je živen z obou stran. Kvalitní poezie potřebuje kvalitní čtenáře a naopak, kvalitní čtenáři rostou na kvalitní poezii. S kamarády básníky Rudou Jurolekem a Erikem Grochem jsme ve vydavatelství Skalná ruža založili výběrovou edici poezie a mohu říci, že je úspěšná – knihy se na skladě dlouho neohřejí. Naším největším přáním je, aby aspoň trochu přispěla k pěstování náročnějších čtenářů.

Nejenže jste sám básník, ale měl jste blízko i ke dvěma dalším známým jménům v oboru. To první je veličina: Milan Rúfus. Jak na něj vzpomínáte?

S Milanem Rúfusem mě pojil vzácný mezigenerační vztah. Byl v blízkosti mého debutu Promítání na víčka, do reedice druhé básnické sbírky Kousek světového prostoru mi napsal doslov. Věnoval jsem mu básnické epištoly Cor cordi a zahřálo mě, že je měl rád. V 70. letech mě varoval před tendenčností doby. Povzbuzoval mě, abych zůstal věrný sám sobě a hlavně abych si věřil. Takové „slovo mistra“ pro mě v mládí bylo důležité, ne-li zásadní.

Další jméno bude možná i mladší generaci bližší: Jožo Urban. Jen prozradím, že jeho známý písňový text „Voda, čo ma drží nad vodou“ byl inspirován vámi. Jaké je to být více než dvacet let bez Joži Urbana?

Byli jsme kamarádi. Nedávno mi ho připomněl stejnojmenný film Voda, čo ma drží nad vodou, který podle knižní předlohy slovenského autora Ondreje Kalamára Pivo u Chárona natočil český režisér Tomáš Magnusek.

„Keď som bol malý, nevedel som, nemohol som vedieť, čo je to smrť.“ Dnes už víte?

Hm… Větší než smrt je už jen láska. Jak to napsal Vladimír Holan: „Bez lásky nelze nic. Ani umřít nelze bez lásky.“

Jak jste se smířil se smrtí Joži Urbana?

No, musel jsem to přijmout. Ale nedožil se ani 35 let, a přitom byl zdravý. Měl ještě žít! Neznám nic smutnějšího, než je zbytečná smrt.

Co je ta vaše voda, co vás drží nad vodou?

Jedna z odpovědí by mohla být „Skalná ruža“. Můj životní emblém a současně název vydavatelství, které jsem založil a vedu už tak dlouho, že se stalo mým příjmením: Juraj Kuniak – Skalní růže.

Nakolik může být víra a duchovno inspiračním zdrojem poezie?

Vždy, když se vyprázdní všechny ostatní pokusy, přicházejí básníci všech dob na to, že jim něco chybí, cosi podstatného. Začnou to hledat a objeví duchovno.

Nemůže ale zároveň víra či náboženství poezii také svazovat, řekněme formálně i morálně? Co pak vítězí?

Nemyslím si, že by se poezie a náboženství nesnášely. Pravdou je spíš opak. Poezie se objevuje už v Bibli. Biblická poezie je rozptýlena téměř v celém textu Starého zákona. Některé knihy jsou vysloveně básnické a částečně nebo celé psané ve verších. A jsou inspirativní i pro moderní básníky. Například Walt Whitman, jeden z pilířů moderní světové poezie, se podle některých znalců při psaní velkolepé skladby Zpěv o mně inspiroval Izaiášem.

„Keby som si mal vybrať chrám / bola by to krajina a uprostred nej pieta / … stále tá istá, mlčanlivá obeta a láska.“ Je poezie oběť?

Jak se to vezme. Oběť vnímám jako nezištné jednání ve prospěch druhého člověka na úkor sebe. Oběť a láska jsou podstatou lidskosti, Božím obrazem v nás. A poezie se může pokoušet o tom pravdivě vypovídat.

A je poezie láska?

Mé srdce je orientované do poezie a také je orientované do lásky. Tak k sobě mohou mít poezie a láska blízko, ale nezaměňoval bych je. Láska je víc než poezie.

JURAJ KUNIAK (nar. 1955) studoval v letech 1973–1978 na Elektrotechnické fakultě Českého vysokého učení technického v Praze. V roce 1990 se zúčastnil lékařsko-horolezecké expedice Pamír, po návratu založil vydavatelství Skalná ruža. Napsal knihy „Kúsok svetového priestoru“, „Púť k sebe“, „Cor cordi“, „Čiara horizontu“, „Nepálsky diptych“ a mnohá další díla, za něž získal několik literárních ocenění. Překládá Czeslawa Miłosze, Roberta Haase, Walta Whitmana. Žije v obci Kordíky nedaleko Banské Bystrice.