26. 10. 2021
|„Kvalitní čtenáři vyrůstají na kvalitní poezii,“ říká slovenský básník JURAJ KUNIAK, který vedle toho hovoří i o důležitých letech strávených v Praze a umělcích, které zde potkával, nebo o svém téměř spolurodákovi, knězi a politikovi Andreji Hlinkovi. (Citace z jeho básní ponecháváme v původním znění – pozn. red.)
Víc jich už sedřel čas, tu cestovatelskou zase poznamenala pandemie… Ale i já sám okruh svých zájmů postupně vědomě zužuji. Vlastně se věnuji už jen poezii, a to ve třech podobách: při vydávání, psaní a překládání.
Andrej Hlinka byl ružomberský farář s rozhledem, výborný řečník a organizátor, mluvil několika jazyky, pozvedl město Ružomberok a usiloval i o pozvednutí slovenského národa. Jako osobnost vyrostl v době vystupňované maďarizace na přelomu 19. a 20. století a jeho jméno se zviditelnilo v souvislosti s Černovskou tragédií, kdy uherští četníci při pokusu o násilné vysvěcení kostela 27. října 1907 zastřelili 15 lidí (ti zde protestovali, aby posvěcení provedl namísto suspendovaného místního rodáka Andreje Hlinky maďarsky hovořící slovenský kněz Martin Pazúrik, a velitel četníků vydal v panice rozkaz ke střelbě do protestujících – pozn. red.). Událost zastihla Hlinku na přednáškovém turné v Čechách a na Moravě a ve veřejnosti mimořádně zarezonovala. Je třeba si představit tehdejší svět v dobových souvislostech. Andreji Hlinkovi šlo o spravedlivou věc, o odstranění křivd a uplatnění práva Slováků na sebeurčení. Koncem první světové války výrazně přispěl k rozhodnutí pro česko-slovenskou orientaci. Následující období jeho působení výstižně zhodnotil Petr Pithart, předseda české vlády, v rozhlasové relaci „Živá slova“ 7. října 1990: „První republika byla především český stát, už tehdy nadmíru centralistický… I když Češi zpočátku Slovákům pomohli v nouzi nejvyšší, promeškali okamžik, kdy Slovensko vzneslo oprávněný požadavek vlastní autonomie. Výsledkem dvacetiletého soužití obou národů ve společném státě bylo také slovenské zklamání. Jeho mluvčím se stal Andrej Hlinka, kterého si osobně vážím jako člověka ryzího charakteru…“
Na podobnou otázku odpověděl už prezident Václav Havel: „To by nebylo spravedlivé, protože zemřel ještě před válkou.“ Hlinkovy postoje krásně shrnuje článek, který vyšel tři dny po jeho smrti 19. srpna 1938 v Židovských novinách: „Ctil své židovské spoluobčany a vážil si jich… Jeho bystrý zrak poznal duševní hodnoty ružomberské židovské inteligence, se kterou se rád stýkal… Směr, který v posledních letech zdomácněl u jedné části jeho okolí a našel odraz i v tisku, mu nebyl po chuti a neschvaloval ho. Jasně to pojmenoval v rozhovoru s místopředsedou Židovské strany v ČSR dr. Matějem Weinerem, kde odmítl veškerou náboženskou nebo rasovou nenávist a přitakal k nutnosti pokojného soužití křesťanského a židovského obyvatelstva.“
Hlinka byl v letech 1918–1938 poslancem Slovenské lidové strany v poslanecké sněmovně v Praze. Já jsem byl jenom student na vysoké škole. První dva ročníky jsem absolvoval v Poděbradech na zámku, až pak jsem se dostal do Prahy a tříleté „pražské období“ mě poznamenalo na celý život.
Praha pro mě byla v 70. letech největším kosmopolitním městem v dostupném světě na naší straně železné opony. Městem bohatým po kulturní, intelektuální i historické stránce, což bylo cítit na každém kroku. Rád jsem po něm chodil pěšky a uvědomoval si, že stejnými ulicemi kráčely v mládí takové budoucí slovenské osobnosti, jako básník Ivan Krasko, spisovatel Jozef Gregor Tajovský, hudební skladatel Mikuláš Schneider-Trnavský, generál Milan Rastislav Štefánik a mnozí další.
Doplnil bych ještě Václava Hraběte. Významné bylo vše, včetně publikování básní v Mladém světě a Tvorbě. Vzpomínám si, že duchovně, ale také odvážným a otevřeným myšlením, mě obohacovaly přednášky v kostele sv. Ignáce z Loyoly. Zrzavý měl ateliér naproti hospodě U Brabantského krále. Holan mi ve svém bytě nedaleko Karlova mostu, už na smrtelné posteli a ochromenou rukou, kterou vedla jeho žena, podepsal knihu Na celé ticho. Ta kniha je pro mě dodnes vzácnou relikvií.
Myšlením a postoji je mi blízký Petr Hruška, právě čtu jeho knihu V závalu. Se zájmem sleduji Petra Borkovce. Kamarádské vztahy mě spojují i s básníky, jako jsou Vít Slíva, Josef Mlejnek, Michal Maršálek, z mladších Radek Štěpánek, Vojta Kučera a další.
Dnes je pro mě domov tam, kde je se mnou manželka. To s ní zažívám všechno, co se s domovem pojí. Pocit domova je magnetem i pro děti a vnoučata. Domov je velice nabitý pojem, znamená mnohem víc než jen poštovní adresu.
Neklid. V jistém čase jsem měl pocit, že mě oslovuje moje cesta kolem světa. Tak jsem si sedl a začal ji poslouchat: Arbat – Austrálie – Slovensko. Vznikla kniha, o které by se dalo říci: Objetím světa dostal jsem se domů.
Ano, přesně tak.
Myslím, že vícekrát. Například ve sbírce básní Za městem a také v knihách Lamium album a Rosa mystica – v nich jsem se za výtvarného doprovodu Jána Kudličky věnoval tématům Piety a Madony – obě v sobě cítím jako hluboce zakořeněné.
Vůbec se nevylučují. Přitahoval mě vícerozměrný život. A báseň může své podhoubí najít v čemkoli.
Čtenáři a poezie jsou ve vztahu, který je živen z obou stran. Kvalitní poezie potřebuje kvalitní čtenáře a naopak, kvalitní čtenáři rostou na kvalitní poezii. S kamarády básníky Rudou Jurolekem a Erikem Grochem jsme ve vydavatelství Skalná ruža založili výběrovou edici poezie a mohu říci, že je úspěšná – knihy se na skladě dlouho neohřejí. Naším největším přáním je, aby aspoň trochu přispěla k pěstování náročnějších čtenářů.
S Milanem Rúfusem mě pojil vzácný mezigenerační vztah. Byl v blízkosti mého debutu Promítání na víčka, do reedice druhé básnické sbírky Kousek světového prostoru mi napsal doslov. Věnoval jsem mu básnické epištoly Cor cordi a zahřálo mě, že je měl rád. V 70. letech mě varoval před tendenčností doby. Povzbuzoval mě, abych zůstal věrný sám sobě a hlavně abych si věřil. Takové „slovo mistra“ pro mě v mládí bylo důležité, ne-li zásadní.
Byli jsme kamarádi. Nedávno mi ho připomněl stejnojmenný film Voda, čo ma drží nad vodou, který podle knižní předlohy slovenského autora Ondreje Kalamára Pivo u Chárona natočil český režisér Tomáš Magnusek.
Hm… Větší než smrt je už jen láska. Jak to napsal Vladimír Holan: „Bez lásky nelze nic. Ani umřít nelze bez lásky.“
No, musel jsem to přijmout. Ale nedožil se ani 35 let, a přitom byl zdravý. Měl ještě žít! Neznám nic smutnějšího, než je zbytečná smrt.
Jedna z odpovědí by mohla být „Skalná ruža“. Můj životní emblém a současně název vydavatelství, které jsem založil a vedu už tak dlouho, že se stalo mým příjmením: Juraj Kuniak – Skalní růže.
Vždy, když se vyprázdní všechny ostatní pokusy, přicházejí básníci všech dob na to, že jim něco chybí, cosi podstatného. Začnou to hledat a objeví duchovno.
Nemyslím si, že by se poezie a náboženství nesnášely. Pravdou je spíš opak. Poezie se objevuje už v Bibli. Biblická poezie je rozptýlena téměř v celém textu Starého zákona. Některé knihy jsou vysloveně básnické a částečně nebo celé psané ve verších. A jsou inspirativní i pro moderní básníky. Například Walt Whitman, jeden z pilířů moderní světové poezie, se podle některých znalců při psaní velkolepé skladby Zpěv o mně inspiroval Izaiášem.
Jak se to vezme. Oběť vnímám jako nezištné jednání ve prospěch druhého člověka na úkor sebe. Oběť a láska jsou podstatou lidskosti, Božím obrazem v nás. A poezie se může pokoušet o tom pravdivě vypovídat.
Mé srdce je orientované do poezie a také je orientované do lásky. Tak k sobě mohou mít poezie a láska blízko, ale nezaměňoval bych je. Láska je víc než poezie.
JURAJ KUNIAK (nar. 1955) studoval v letech 1973–1978 na Elektrotechnické fakultě Českého vysokého učení technického v Praze. V roce 1990 se zúčastnil lékařsko-horolezecké expedice Pamír, po návratu založil vydavatelství Skalná ruža. Napsal knihy „Kúsok svetového priestoru“, „Púť k sebe“, „Cor cordi“, „Čiara horizontu“, „Nepálsky diptych“ a mnohá další díla, za něž získal několik literárních ocenění. Překládá Czeslawa Miłosze, Roberta Haase, Walta Whitmana. Žije v obci Kordíky nedaleko Banské Bystrice.