Politolog Jan Kysela mluví o jakémsi našem „uhranutí prezidentstvím“. Co by to mohlo být, to uhranutí? Jedni si představují, že prezident má být nejmocnější. Všechno napraví a zařídí. Jiní oponují. Je to spor o to, jsme-li parlamentní, nebo prezidentskou republikou. Stoupenci druhého názoru soudí, že republika nerepublika, prezident ať je král, kterého nám staletí osud a cizinci upírali. Ačkoli na našem Hradě sídlil císař Říše římské Karel IV. a v Praze se zalíbilo i císaři Rudolfu II. to lidé zpravidla také nechtějí slyšet, že císaři či králi ubývá sil, že je třeba nemocný.

Pražský hrad ovšem býval také prázdný! Tenkrát jsme to vnímali jako pokoření. Přímo trauma, když se náš národ v druhé polovině 19. století doobrodil a bojovalo se o „státní právo“. To je snad dodnes naše hlavní „uhranutí“, cosi jako ozvěna těchto vášnivých let: úsilí o to, abychom císaře (Františka Josefa II.) donutili splnit slib, že se nechá korunovat českým králem. Slíbil to dvakrát, ale nesplnil. Říšská rada – a v ní němečtí (rakouští a sudetští) a uherští poslanci – k tomu nedala svolení. To tehdy našince nezajímalo, že žili již v monarchii konstituční. Že to prostě nešlo. Rozčilení bylo nepopsatelné. Veřejnost neměla daleko k násilnostem! I politici se dopouštěli přímo sprostot. S korunováním zřejmě spojovali neopodstatněné naděje – jednu dobu se česká politika zredukovala jen na tento požadavek. Tehdy jsme se definitivně s c. a k. monarchií v duchu rozešli.

Prázdné Hradčany, kterými se proháněl jen vítr, zůstávaly trčet k nebi jako výčitka nespravedlivému světu (poslední český král Ferdinand II., zvaný „Dobrotivý“, tam byl odeslán na dožití). Zmarněné naděje mocně povzbuzovaly snění. O mocném, spravedlivém českém králi.

Prezident, nebo král?

To se mělo změnit po první válce. Když se Masaryk vracel z exilu, ještě nevystoupil z vagonu v Dolním Dvořišti a už vrtěl nesouhlasem hlavou nad prozatímní ústavou. „Tady máte napsáno, že prezidentovi musí být čtyřicet, ale Benešovi je šestatřicet, to se musí opravit!“ Opravilo se to. To nebyl šťastný začátek našeho ústavního života. Nástupníka má přece král, nikoli prezident.

Masaryk byl poprvé zvolen 16. listopadu 1918 aklamací (voláním sláva, hurá, ať žije!), přičemž se zapomnělo, že poslanci ze Slovenska ještě nedorazili. Hlasy se nepočítaly. Pak byl zvolen ještě třikrát, ačkoli ústava to dovolovala jen dvakrát. Naposledy (1935) byl už Masaryk vážně nemocen, neslyšel, špatně četl a zápolil s hlasivkami. Podařilo se to utajit. Proč ho přiměli, aby se nechal zvolit za tak pro něj ponižujících podmínek? Protože nebylo dost hlasů pro Beneše! Za nějaký čas Masaryk amnestoval Gottwalda, Slánského a spol., kteří se před trestním stíháním uchýlili do moskevské emigrace. pak za to dali hlasy Benešovi.

Masarykovy tělesné slabosti a nemoci se zatajovaly, zlehčovaly. Jakoby z obav, že veřejnost je neunese, tak jako dítě někdy neunese zprávy o tom, že rodiče jsou vážně nemocní. Lidé z bezprostřední blízkosti Masaryka se patrně cítili jako strážci národního pokladu, totiž prezidentova zdraví. Nikdo proti tomuto politicky motivovanému klamání také neprotestoval: nehodilo se nahlas připouštět, že pan prezident na hradě českých králů nedrží žezlo pevně v rukou.

O celé meziválečné době lze vyprávět jako o „boji o Hrad“. Tak nazval svou dvoudílnou monografi i Antonín Klimek. Kniha vyšla v roce 1996 a byla doslova zjevením. Ano, tak to bylo: prvních patnáct let republiky bylo ze všeho nejvíc bojem o nástupnictví.

Beneš, který po Mnichovu abdikoval, dokázal svou úporností a šikovností nemožné: na jeho abdikaci se hledělo, jako by nebyla. Ale i Beneš byl jen člověk. Nevynikal pevným zdravím, ba naopak, a některé veledůležité kroky (Smlouva o přátelství se SSSR z roku 1943, neústavní přijetí demise nekomunistických ministrů v únoru 1948) učinil ve stavu, ve kterém by mu obvodní lékař napsal i proti jeho vůli neschopenku. Ale to je u nás tabu! Naši prezidenti nesmí být nemocní, nesmí být jako lidé také slabí. Naši prezidenti jsou králové na Hradě.

Právě že nejsou. Ludvík Svoboda byl bezmocným prezidentem v nemocnici skoro rok. Odmítal se však vzdát funkce, takže musel vzniknout zvláštní zákon ušitý na míru prezidentovy neschopnosti vykonávat úřad. Bylo to trapné. Po něm nastoupil Gustáv Husák.

Všechny nemoci Václava Havla byly konziliem lékařů promptně sdělovány veřejnosti. Přesto kameramani TV Nova vylezli na střechu sousedního domu, aby natočili prezidenta v pyžamu. Zase trapnost.

Je zřejmě marné nad tímto uhranutím lamentovat. Tak nás formovaly dějiny, přesněji řečeno: my sami sebe v nich. Hrdost na vlastní národ a stát s největším hradním areálem na světě se střídají s pocity nejistoty a malosti. Promítají se i do vztahů a nejistot, zda máme mít silného či slabého prezidenta, civilního nebo s monarchickými rysy (měl je i Havel), křehkého či „nesmrtelného“.

Zbytky monarchismu

Změnilo by se to, kdyby za pár let byla adresa prezidenta republiky a jeho kanceláře v nějakém výstavním paláci – třeba v Holešovicích? A na Hradě by bylo místo pro slavnosti a galerie? To bychom ale neunesli! Opustit Hrad! Mělo by to ovšem jednu výhodu: dvorní radové, komoří a královští stolníci a číšníci by stěží mohli zavlékat zemi do svých intrik. Jako to dělají v této republice „polokrálů“ už přes sto let.

P. S. Nemyslím to stěhování vážně, vážení čtenáři. Zvládneme opustit zbytky monarchismu, ač někteří neradi, i bez stěhování. Ale jen s vaším občanským přičiněním.

Autor je právník a politolog, bývalý premiér a předseda Senátu