Jsou tu první mrazíky, chlad, mlha a dny končící brzkým západem slunce. Silnice se zaplňují cestovateli na hroby příbuzných. Hřbitovy září spoustou světýlek a ticho mezi náhrobky ruší tlumeným hovorem a kroky šustícími spadaným listím zástupy návštěvníků. Říká se tomu dušičkové období. Ke hrobům předků přicházejí od konce října celé rodiny – a smrt, konečnost života, zesnulí a snad i víra v život věčný se alespoň na pár dní stanou tématem, nad kterým přemýšlí převážná část společnosti. Objeví se i v hlavních televizních zprávách. Býváme přiřazováni k těm nejsekularizovanějším zemím v Evropě, ale tradice úcty k zemřelým k nám patří.

Připadá mi proto skvělé, že některé farnosti vzaly Památku zesnulých jako příležitost oslovit okolí. Například pozváním do kostela nebo hřbitovní kaple otevřených celý den k modlitbě, kde bude někdo z farníků, s možností zapálit svíčku (pro ty, kteří mají hroby blízkých daleko) a s pozváním na bohoslužbu slova s varhanním koncertem a přímluvami za zesnulé, jejichž jména tu lze zapsat (vhodit do schránky či poslat na e-mail), a požádat tak o modlitbu. Lidé o ni často stojí, sami nevědí jak na to. Je fajn, když dovedeme vytvořit upřímný a otevřený prostor: sdílet svou víru v setkání se svými milými na věčnosti, nabídnout druhým modlitbu a blízkost při ztrátě blízkého.

Takové konání dobra je Bohu milé stejně jako naše úsilí o získání odpustků.