Obsah:
Perspektivy|Spiritualita|Když nejbližší žádají o pozice
12. 10. 2021
Ještě předtím, než Jakub a Jan požádají Ježíše o ty nejvýznamnější posty v jeho slávě (neboli nebeském království), chtějí si to předem, jak se říká, posichrovat: „Rádi bychom, kdybys nám splnil, oč tě požádáme.“ (Mk 10,35). Vzpomínáte? Podobné kousky jsme přece často prováděli už jako malé děti.
Jsou lidé, kteří si řeknou o zvýšení platu, třebaže na to nemají, ba dokonce i když v práci skoro nic nedělají. A jsou lidé, kteří makají jak šroubky a nikdy si o navýšení mzdy nebo třeba „motivační složky platu“ neřeknou – ani je to nenapadne. Prostě pracují, chodí na šichtu včas, ze zaměstnání odcházejí po devíti nebo desíti odpracovaných hodinách, nechodí třeba ani na oběd a dřou se zaujetím. Ty druhé mají šéfové rádi a jsou i takoví vedoucí, kteří těmto věrným duším plat nikdy nezvednou, jelikož si o to neřekli a „firma stejně nemá dost peněz“.
Ježíš nazývaný Kristus byl zvláštní šéf, jak o tom svědčí nedělní evangelium (Mk 10,35-45). Vzali si ho stranou dva z užšího kruhu učedníků, Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a chtěli po něm, aby jim ve svém království zajistil místo po pravici i po levici, tedy ty nejlepší a nejlukrativnější posty! Takto je to v Markově evangeliu, v jiném evangeliu (Mt 20,20–28) za ně rafinovaně oroduje jejich maminka. Udělali to v docela nevhodné chvíli – Ježíš zrovna podrobně předpověděl své utrpení na kříži. Oni to ale vyhodnotili po svém – nejspíš jeho slova hned vytěsnili, nebo od Ježíše slyšeli vždycky jen to, co slyšet chtěli, anebo byli nedoslýchaví.
Biblisté u tohoto úryvku poukazují na zajímavé souvislosti: V kumránské komunitě, což byla docela extrémní mesiášská sekta, jim velice záleželo na tom, kdo bude po příchodu Krista sedět v jeho královské síni po pravici a po levici, tedy jaký bude přesně zasedací pořádek při kralování (nikoli při jídle, při večeři, ale na trůnu), kdo bude přednášet přípitek, kdo promluví jako první a kdo jako druhý. Evidentně tedy šlo o privilegované posty při výkonu královské funkce. Víme, že jakési privilegium měl mezi učedníky Petr, Skála, ale také právě Zebedeovci, kteří byli vždycky s Petrem při některých důležitých událostech, při nichž ostatní apoštolové chyběli – třeba při proměnění na hoře a při Ježíšově úzkostné modlitbě v Getsemanské zahradě.
Ježíš odpovídá na jejich velice lidskou prosbu shovívavě a po svém, tedy otázkou: „Můžete pít kalich, která já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já budu pokřtěn?“ Jejich odpověď je naivně bezprostřední: „Můžeme.“ Jak jinak. Ježíš jim toto odhodlání a nedůvtipnost nenabourá, potvrdí jim, že jeho kalich (utrpení) pít budou a křtu (ponoření do mučednické smrti) se jim taky dostane, ale ty výhodné posty budou mít jiní, „pro které je to připraveno“. A my víme, že po levici mu bude na kříži jakýsi lotr a po pravici druhý. Nikoli tedy učedníci, ale ničemové!
Nepochopení učedníků i nás běžných lidí církve je někdy absolutní. Hrajeme své hry, pěstujeme svou zbožnost, honíme se za větrem a Ježíšovo poselství nám jde přes hlavu. Místo naslouchání Ježíšovým slovům a evangeliu se díváme na svůj pupek, poposedáme výš na kariérním žebříčku, ať v církvi, nebo v zaměstnání, sobecky dbáme o svůj prospěch – a ještě od Boha čekáme odměnu za veškerý ten pot, který jsme při honbě za úspěchem vypotili.
Nebo je to jinak? Určitě – vždycky když nám to sobectví dojde, prozřeme, postavíme se před Ježíše a upřímně říkáme spolu se všemi lidmi v kostele: „Pane, nejsem hoden, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“
Autor je šéfredaktorem Salesiánského magazínu.
Vydavatel: KatMedia, s.r.o.
ISSN 0862-5557 (Print)
ISSN 2787-9593 (Online)