Nedávno vyšla v českém překladu kniha o kardinálu Wyszyńském, na níž jste se podílel. Čím vás jeho život a dílo zaujaly natolik, že jste se mu začal odborně věnovat?

Můj zájem se zrodil v době, kdy jsem se začal hlouběji zabývat poválečnými dějinami katolické církve v Polsku. Mezi Poláky se osobnost kardinála Wyszyńského vždy těšila nejvyšší vážnosti. Nejenže se projevil jako vynikající vůdčí osobnost církve, ale ve své době se osvědčil také jako jakýsi vůdce národa. Toto pojítko je v polské církvi velice důležité, protože u nás blízký vztah církve a národa a rozvíjení národní identity v krutých dobách komunistické diktatury hrálo významnou roli.

Rukama vám prošlo patrně množství dokumentů týkajících se tohoto polského „primase tisíciletí“. Nenarazil jste při své badatelské práci na nějaké české stopy?

Samozřejmě. Zkoumal jsem jak dokumenty z polského církevního prostředí, tak i dokumenty stranického aparátu a bezpečnostních složek. Jsou tam záznamy o spolupráci kardinála Wyszyńského s církvemi nejen v Čechách a na Slovensku, ale také v Maďarsku a celém východním bloku. Polský primas byl totiž jednotlivými papeži pověřen, aby se zajímal, udržoval kontakty a pomáhal církvím za železnou oponou. Víme, že měl kontakty s biskupem a pozdějším kardinálem Františkem Tomáškem, určitě se potkali už během jednání Druhého vatikánského koncilu. Určité stopy máme také v osobních poznámkách kardinála Wyszyńského, ale ty jsou většinou příliš tajuplné. Například jen to, že přijel nějaký kněz z Čech nebo Slovenska. Kardinál totiž nechtěl riskovat, že kdyby se jeho poznámky dostaly do nepovolaných rukou, mohly by být následně využity proti těmto duchovním.

Podařilo se vám zjistit, zda polské bezpečnostní složky věděly o těchto aktivitách a zda v tomto směru podnikaly nějaká opatření?

Jednu z takových akcí provedly právě proti českým a slovenským kandidátům kněžství, kteří přijížděli do Polska, aby zde byli vysvěceni. Světil je nejenom kardinál Wyszyński, ale i biskupové z jiných diecézí. Vzájemná spolupráce se však netýkala jen svěcení duchovních, nýbrž i tajné distribuce pastoračních materiálů nebo exemplářů Písma svatého v češtině a slovenštině. Ostatně jeden z mých kolegů, profesor Mirosław Szumiło, se v současné době tomuto tématu intenzivně věnuje a myslím, že během dvou nejbližších let vydá publikaci o kontaktech polské církve s církvemi v Čechách a na Slovensku v letech totalitního režimu.

Je také známo, že ani Wyszyńského vztahy s vatikánskou diplomacií nebyly vždy na nejlepší úrovni.

Co se týče jeho kontaktů se Svatým stolcem, vždycky zdůrazňoval svou hlubokou oddanost papežům. Současně měl ale velký problém s východní politikou Vatikánu, zejména s tou, která byla realizována po roce 1967. Ta se totiž vyznačovala různými ústupky vůči komunistickým zemím. Polský primas například kritizoval smlouvu Vatikánu s Jugoslávií a v případě smlouvy s Maďarskem zastával názor, že se Svatý stolec nechal komunistickou vládou využít k legitimizaci komunistického systému v těchto zemích. Biskupy nominované těmito vládami pak nepokládal za úplně plnohodnotné. A hlavně se obával, aby se polská církev neocitla v podobné situaci, neboť od roku 1971 vatikánská diplomacie vysílala své delegáty, kteří jednali o normalizaci diplomatických styků mezi polskou vládou a Apoštolským stolcem. Byl přesvědčen, že arcibiskup Luigi Poggi, který byl vatikánským delegátem pro řešení polských záležitostí, se pro tuto funkci absolutně nehodí, poměry v Polsku nezná a situaci více škodí, než pomáhá.

Jak nastalé situaci kardinál Wyszyński čelil?

Primas byl v tomto směru velice aktivní. Snažil se informovat vatikánská dikasteria a často osobně jednal i s papežem Pavlem VI. Snažil se ho přesvědčit, že východní politika Vatikánu je špatná a pokusy o dohodu se Sovětským svazem povedou jen ke zhoršení situace věřících za železnou oponou. Až teprve pontifikát Jana Pavla II. ukázal, že kardinál Wyszyński měl pravdu, a teprve aktivní přístup polského papeže způsobil oživení religiozity v tehdejších zemích východního bloku.

Nesnažila se komunistická moc v Polsku zbavit nepohodlného kardinála podobně, jako to učinila v případě kardinála Berana u nás nebo kardinála Mindszentyho v Maďarsku?

Přístup komunistů k tomu, jak omezit vliv kardinála Wyszyńského, lze rozdělit přibližně do tří etap. Nejprve se snažili získávat některé duchovní ke spolupráci se stranickými či bezpečnostními složkami, vytvořit jakousi paralelní církev v prostředí takzvaných vlasteneckých kněží. Tento pokus však záhy ztroskotal. Polští komunisté se proto rozhodli, že polský primas musí být izolován, a tak byl v roce 1953 zbaven svobody, připraven o svůj úřad a na několika místech internován pod dozorem státní bezpečnosti. Když byl po třech letech propuštěn, komunisté začali používat jiné metody, neboť jim došlo, že aura mučednictví by jeho popularitu jen posílila. Snažili se ho tedy znesvářit s jeho nejbližšími spolupracovníky a některými polskými biskupy a arcibiskupy, zejména s krakovským arcibiskupem Karolem Wojtyłou. Ale tento jejich pokus opět ztroskotal, neboť kardinál Wojtyła zastával úplně stejné postoje jako Stefan Wyszyński.

Rafał Łatka – Beata Mackiewiczová – Dominik Zamiatala: Kardinál Stefan Wyszyński: Nekorunovaný král Polska (KNA 2021)