Zároveň ale shrnují celá desetiletí duchovních bojů, které mohla sv. Terezie nahlédnout v poměrně vysokém věku z potřebného odstupu. Ať už se rozhodnete číst její Básně, Výkřiky duše k Bohu či Hrad v nitru, nezažijete pocit znejistění, že se vám autorka snaží říci něco, čemu nemůžete rozumět. Mystický prožitek jde u ní ruku v ruce se sestoupením do hloubky jazyka a slova, do jeho prostoty, krásy i obnaženosti. Mostem k velkým spisům Terezie z Ávily může být právě její poezie. „Nehledej Mě mimo sebe, / neboť k tomu, abys Mě našla, / Mě stačí zavolat, / vždyť k Tobě přijdu, aniž bych se opozdil, / Mě máš hledat v sobě.“

Proměna housenky v krásného motýla

Dobře, řeknete si možná. Mám před sebou Tereziinu nejzávažnější knihu Hrad v nitru. Co si z ní ale mohu pro svůj každodenní život vzít, i když nejsem řeholnice nebo řeholník? Na úrovni antropologické, tedy toho, kdo je to člověk, objevuje Terezie ve svých meditacích člověka jako obraz a podobu Boží a ve stejném okamžiku Boha přítomného a jednajícího v člověku. Obojí je už zřetelné v našem všedním životě, v běžných úkonech dne, ve službě druhým i v posvátných okamžicích. Na úrovni christologické, tedy toho, co víme o Kristu, má křesťan hledat zdroj svého života ve vzkříšeném Ježíši, z jeho kontemplace růst a s ním se setkávat – ve Slově, ve svátostech, v modlitbě. A nakonec, na úrovni trinitární, tedy vztahu Otce, Syna a Ducha Svatého, se člověk skrze všechno své poznání, v milosti Boží a díky jeho dostředivé síle lásky, sjednocuje s Bohem, nachází své pravé místo v církvi, v řádu, v komunitě, ale i cesty, jak v Bohu sloužit lidem.

Proměna housenky v krásného motýla se podařila, říká sv. Terezie. Ten, komu bylo dáno postoupit v duchovním životě výš, touží po ještě těsnějším sjednocení s Bohem, „neboť ho už věci tohoto světa neuspokojí“. Je nasnadě říct, že zahlédl-li člověk záblesk věčnosti a Boží krásu, na setkání s Pánem se těší a nehrozí se ničeho, co přijde. Po téhle draze nalezené a vykoupené jistotě přece touží každý z nás.

Když Terezie prochází „hradem v nitru“, tedy svou duší, vidí ho jako „diamant z průzračného krystalu“, v němž je řada místností. V každé z nich člověk přistupuje k tajemství, které mu v duchovním zápase – v prohrách i vítězstvích – vyjeví něco nového o něm samém i o Bohu. Místnosti tu nejsou v jednotlivých patrech jako u normálního domu. Vertikální rozměr je doplněn horizontálou s tajemstvím v centru jejich protnutí. „Některé jsou položeny vysoko, jiné nízko a opět na bocích. Ve středu, uprostřed všech, je hlavní pokoj, kde se odehrávají velmi skryté věci mezi Bohem a duší.“

V prvních místnostech stojí za iniciativou modlitby člověk – snaží se, modlí, otevírá se Bohu, zve ho do svého srdce. V druhých místnostech už dochází ke spolupráci v modlitbě mezi ním a Bohem. V místnostech na konci cesty člověk poznává, co je to mystická modlitba, kde tím největším působením je působení Boží. Čím méně je mne, tím více ve mně může být Boha, tím více může jednat. Modlitba je pro Terezii úkon lásky. Pochopila, co jí ve zjeveních a meditacích říkal její Pán. Duše je v tomto stadiu „téměř stále klidná a je si jista, že tato milost pochází od Boha a že to nemůže být ďábelský klam“.

Hlavně nezavírat dveře

Je úžasné, jak otevřeně Terezie mluví o svých duchovních nezdarech, o potřebě klauzury a ticha, o postupné proměně svých tužeb a snů. Kdo se kdy vydal na takovou pouť, tak jako její přítel sv. Jan od Kříže, jen stěží se může zastavit v půli cesty. I jen záblesk prožitku se vzkříšeným Pánem ho natrvalo promění. „Kdo nevěří,“ říká sv. Terezie od Ježíše, „že Bůh dokáže vykonat daleko víc… ten podle mého názoru zavřel dveře, takže nemůže přijmout žádný Boží dar.“ Není třeba jít přesně v Tereziiných stopách. Je ale třeba projít všemi místnostmi křišťálového domu své duše, aby člověk našel sám sebe, a tím i samotného Boha.

Autor je teolog.