Lupa
Obsah Obsah
Archiv
Portál
Srpen 2026
Červenec 2026
Červen 2026
Květen 2026
Duben 2026
Březen 2026
Únor 2026
Leden 2026
Prosinec 2025
Listopad 2025
Říjen 2025
Září 2025
Srpen 2025
Červenec 2025
Červen 2025
Květen 2025
Duben 2025
Březen 2025
Únor 2025
Leden 2025
Prosinec 2024
Listopad 2024
Říjen 2024
Září 2024
Srpen 2024
Červenec 2024
Červen 2024
Květen 2024
Duben 2024
Březen 2024
Únor 2024
Leden 2024
Prosinec 2023
Listopad 2023
Říjen 2023
Září 2023
Srpen 2023
Červenec 2023
Červen 2023
Květen 2023
Duben 2023
Březen 2023
Únor 2023
Leden 2023
Prosinec 2022
Listopad 2022
Říjen 2022
Září 2022
Srpen 2022
Červenec 2022
Červen 2022
Květen 2022
Duben 2022
Březen 2022
Únor 2022
Leden 2022
Prosinec 2021
Listopad 2021
Říjen 2021
Září 2021
Srpen 2021
Červenec 2021
Červen 2021
Církev.cz Zprávy Logo Duchovní péče Katolický týdeník E-shop Česká biskupská konference

Obsah:

Abys mě našla, stačí mne zavolat

Abys mě našla, stačí mne zavolat

12. 10. 2021

Tisk

Čím jsou meditace a úvahy sv. Terezie od Ježíše (1515–1582) výjimečné? Na prvním místě tím, že jsou psány srozumitelným, pro literaturu tohoto žánru až nezvykle civilním jazykem, který si nelibuje ve složitostech.

Zároveň ale shrnují celá desetiletí duchovních bojů, které mohla sv. Terezie nahlédnout v poměrně vysokém věku z potřebného odstupu. Ať už se rozhodnete číst její Básně, Výkřiky duše k Bohu či Hrad v nitru, nezažijete pocit znejistění, že se vám autorka snaží říci něco, čemu nemůžete rozumět. Mystický prožitek jde u ní ruku v ruce se sestoupením do hloubky jazyka a slova, do jeho prostoty, krásy i obnaženosti. Mostem k velkým spisům Terezie z Ávily může být právě její poezie. „Nehledej Mě mimo sebe, / neboť k tomu, abys Mě našla, / Mě stačí zavolat, / vždyť k Tobě přijdu, aniž bych se opozdil, / Mě máš hledat v sobě.“

Proměna housenky v krásného motýla

Dobře, řeknete si možná. Mám před sebou Tereziinu nejzávažnější knihu Hrad v nitru. Co si z ní ale mohu pro svůj každodenní život vzít, i když nejsem řeholnice nebo řeholník? Na úrovni antropologické, tedy toho, kdo je to člověk, objevuje Terezie ve svých meditacích člověka jako obraz a podobu Boží a ve stejném okamžiku Boha přítomného a jednajícího v člověku. Obojí je už zřetelné v našem všedním životě, v běžných úkonech dne, ve službě druhým i v posvátných okamžicích. Na úrovni christologické, tedy toho, co víme o Kristu, má křesťan hledat zdroj svého života ve vzkříšeném Ježíši, z jeho kontemplace růst a s ním se setkávat – ve Slově, ve svátostech, v modlitbě. A nakonec, na úrovni trinitární, tedy vztahu Otce, Syna a Ducha Svatého, se člověk skrze všechno své poznání, v milosti Boží a díky jeho dostředivé síle lásky, sjednocuje s Bohem, nachází své pravé místo v církvi, v řádu, v komunitě, ale i cesty, jak v Bohu sloužit lidem.

Proměna housenky v krásného motýla se podařila, říká sv. Terezie. Ten, komu bylo dáno postoupit v duchovním životě výš, touží po ještě těsnějším sjednocení s Bohem, „neboť ho už věci tohoto světa neuspokojí“. Je nasnadě říct, že zahlédl-li člověk záblesk věčnosti a Boží krásu, na setkání s Pánem se těší a nehrozí se ničeho, co přijde. Po téhle draze nalezené a vykoupené jistotě přece touží každý z nás.

Když Terezie prochází „hradem v nitru“, tedy svou duší, vidí ho jako „diamant z průzračného krystalu“, v němž je řada místností. V každé z nich člověk přistupuje k tajemství, které mu v duchovním zápase – v prohrách i vítězstvích – vyjeví něco nového o něm samém i o Bohu. Místnosti tu nejsou v jednotlivých patrech jako u normálního domu. Vertikální rozměr je doplněn horizontálou s tajemstvím v centru jejich protnutí. „Některé jsou položeny vysoko, jiné nízko a opět na bocích. Ve středu, uprostřed všech, je hlavní pokoj, kde se odehrávají velmi skryté věci mezi Bohem a duší.“

V prvních místnostech stojí za iniciativou modlitby člověk – snaží se, modlí, otevírá se Bohu, zve ho do svého srdce. V druhých místnostech už dochází ke spolupráci v modlitbě mezi ním a Bohem. V místnostech na konci cesty člověk poznává, co je to mystická modlitba, kde tím největším působením je působení Boží. Čím méně je mne, tím více ve mně může být Boha, tím více může jednat. Modlitba je pro Terezii úkon lásky. Pochopila, co jí ve zjeveních a meditacích říkal její Pán. Duše je v tomto stadiu „téměř stále klidná a je si jista, že tato milost pochází od Boha a že to nemůže být ďábelský klam“.

Hlavně nezavírat dveře

Je úžasné, jak otevřeně Terezie mluví o svých duchovních nezdarech, o potřebě klauzury a ticha, o postupné proměně svých tužeb a snů. Kdo se kdy vydal na takovou pouť, tak jako její přítel sv. Jan od Kříže, jen stěží se může zastavit v půli cesty. I jen záblesk prožitku se vzkříšeným Pánem ho natrvalo promění. „Kdo nevěří,“ říká sv. Terezie od Ježíše, „že Bůh dokáže vykonat daleko víc… ten podle mého názoru zavřel dveře, takže nemůže přijmout žádný Boží dar.“ Není třeba jít přesně v Tereziiných stopách. Je ale třeba projít všemi místnostmi křišťálového domu své duše, aby člověk našel sám sebe, a tím i samotného Boha.

Autor je teolog.

Předchozí článek Následující článek