Uprostřed naší vesnice stojí kostel sv. Jakuba Staršího. Tady jsem vykonával více než 30 let kostelnickou službu, kterou jsem nedávno ze zdravotních důvodů ukončil. Pak jsem hledal nové uplatnění a začal jsem předříkávat modlitbu růžence přede mší sv. Klečívám u zadní zdi pod kůrem kostela, kde kdysi stejnou modlitbu předříkával i můj tatínek.

Minulý rok se mi právě zde na začátku června přihodila výjimečná událost. Byl to měsíc zasvěcený Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu. Šel jsem tehdy jako jindy, ve čtvrtek před půl pátou odpolední, k modlitbě růžence.

Vstoupil jsem do stinného prostředí kostela a zamířil ke svému místu. Pak jsem pozdvihl oči, abych se poklonil u svatostánku, v jehož blízkosti stojí socha Nejsvětějšího srdce Ježíšova. Náhle jsem stanul v úžasu. Zatímco vše ostatní bylo ponořeno v šeru, samotné srdce Ježíšovo jasně zářilo. Několik málo minut tento vzácný okamžik trval… Pak vše pohaslo a splynulo s přítmím kostela. Slunce je Božím darem, který k nám vysílá své paprsky, někdy tak, abychom „staré“ věci uviděli nově. Oknem v zadní části kůru pronikl do kostela jeden takový tenký paprsek, zalomil se o malou lesklou součástku víceramenného lustru, přenesl se celou lodí kostela a ozářil na protější straně za oltářem jediné přesné místo, Nejsvětější srdce našeho Pána, a to v jediném přesném okamžiku, kdy jsem já poklekl k modlitbě. Drobný odlesk slunce nepatrné velikosti jakoby rozhořel jasným plamenem Ježíšovo srdce. Ostatní části této sochy, stejně jako vše ostatní, však zůstaly přikryté polostínem tohoto chrámu.

Paprsek po chvíli putoval prostorem chrámu už jinam, ale jeho stopa v mém nitru po tomto Božím daru zůstává nesmazatelně vtisknutá. Kdy se toto bude opakovat? Komu v budoucnu se poštěstí zahlédnout toto planoucí Kristovo srdce, jak zaplavuje celý prostor svou láskou? A pochopí pozorovatelé toto sdělení spásy a radostné zvěsti?

Máte pocit, že Bůh zasáhl i do vašeho života? Napište nám o tom na adresu redakce nebo na e-mail sekretariat@katyd.cz.

Čtenář L. A.