Kdo navštíví římské katakomby, uvidí na starobylých freskách, jak se modlili první křesťané: ve stoje a se vztaženýma rukama. Postupem času se ale křesťané začali modlit také vkleče a až teprve celkem nedávná doba barokní přinesla do našich kostelů lavice na sezení. Dnes tedy existuje více možností, v jakém postoji se modlit – dokonce i takové obyčejné „sezení“ je modlitebním postojem toho, kdo naslouchá. Je ale nějaký z těchto postojů lepší než jiné?

Zde bychom měli rozlišit oficiální modlitbu církve (liturgii) a naše osobní setkání s Bohem. Například při mši svaté je třeba respektovat, kdy se stojí, sedí či klečí, aby postoj celého shromáždění vyjádřil jednotu shromážděného Božího lidu. V tomto případě je tedy lepší se přizpůsobit ostatním, i když to třeba zrovna mně nemusí úplně vyhovovat.

Soukromá modlitba nabízí potom více možností, v jakém postoji se modlit. Nikde není předepsáno, zda je třeba se růženec modlit vestoje či vkleče, protože si každý může zvolit takový postoj, který jemu pomůže setkat se v modlitbě s Bohem. Dokonce v tom můžeme být i vynalézaví! O papeži Janu Pavlu II. se vypráví, že se rád modlil v prostraci – tedy že si v kapli lehl na zem a v tomto pokorném gestu úplné odevzdanosti rozmlouval s Bohem.

Samotný postoj ale není nikdy cílem naší modlitby, ta je vždy zaměřená na Boha. Modlitební postoj, který chce do modlitby vtáhnout také naše tělo, je pouhým prostředkem, abychom se mohli ponořit do modlitby. Více tedy není modlitba „vkleče“, ale modlitba, která je skutečnou modlitbou – tedy prodléváním, pozorným nasloucháním, klaněním a bytím s tím, který prostě je.